WILHELM II.

Když Napoleon se své padl výše,

byl přec to orel, jenž se hrdě snes;

leč ty – co ty jsi? Vypráskaný pes,

jenž cenil zuby a teď zalez tiše.

Jsi oškubaný dravčík, který v pýše

na orla hrál si, ale chycen dnes.

Již, brachu, nikdo z tebe nemá děs,

jak na moci lpěl’s, budil’s úsměv spíše.

Do klece bych tě zavřel, světem vozil,

bys, ťuhýk starý, seděl v ní tak tich,

svět celý zřel tě, jemuž dřív jsi hrozil.

Bys ptáky, jimž jsi vyklovat chtěl mozky,

pět svobody zpěv slyšel po lesích,

co hnízdo tvé i dub tvůj padá v trosky.