WILHELM II. I. R.

Z dílny přírody se dodávají

takoví a tací muži, ženy,

s takými a těmi dary ducha,

vášněmi a ctnostmi, zálibami,

sklony, dědictvím a zatížením –

Osud-loutkář sesbírá je moudře,

postaví je na jeviště světa,

nechá jim tu zaimprovisovat

tragedii, komedii, frašku

podle povah duševního fondu.

Seřetězí činy k článkům příčin,

přesným důsledkům dá vyplynout z nich –

což se potom zove historií

národů a států toho světa.

Příroda však – kdo ví – nemá síly –

nemá invence dost – nemá touhy –

nebo nechce ani – také možno,

že už zlenivěla – či se zdá ji,

že dnům našim postačiti mohou

šablony a klišé byvších časů –

vidno pouze, že už pranic nedbá,

aby každý výplod dílny její

na jevišti dějin vystupoval

jako čistý, svěží originál –

Wilhelm II., rex a imperator,

takto do dějin všel: vzala formu,

z níž byl Julian kdys, svatý plamen,

vyšel, když se antický den chýlil

k soumraku – již potom formovala

Karla Dvanáctého, krále Švédů

s duší vojáckého puritána

stále dychtivého laurů bitev;

také v jeho nitru hořel oheň,

který – jako u všech z této formy –

zžíhal v zárodku hned každý nárok

na to obyčejné lidské štěstí,

lásku, ženy, dětí – za pár roků

Josef Druhý vyšel z téže formy

neklidný ten Habsburg, hrůza rodu,

neboť tak se vymkl řádům jeho,

že byl člověkem – a touto formou

vytvořila v posled Hohenzollra.

Byl kaz v kadlubu? Či byl už příliš

opotřebován? Či Příroda máť

zvykem žen se něčím zabírala

pozor nedávajíc, že se hatí

pod prsty jí práce neforemná?

Nebo chtěla k rozmaru a žertu

stvořit parodii synů ohně?

Jak se ušklíb starý Osud nad ním –

ale nevrátil ho. Jeho věcí

není výběr ani korektura.

Vzal jej, postavil do středu dějin,

díval se k těm proměnám pos jeho,

slyšel mluvit jej a viděl jezdit,

blýskat helmou, velikými slovy,

pozoroval tiše jeho činy,

plané plody těkavosti duše,

viděl vzrůstat jeho já až v nebe,

viděl je tam nabízet se bohu

za oprávce zkaženého světa,

viděl národ vším tím zanícený,

pastory a vojsko, profesory,

junkry, básníky i demokraty,

muže, starce, ženy, panny, děti,

jak mu leží před trůnem a hledí

ke rtům jeho v zbožném vytržení –

a když chtělo se mu v žhavé touze

šavli tasit, zkrvaveným laurem

po příkladech slavných zkrášlit čelo –

Osud dívající se, kam dojde

smělost jeho, pošetilost jejich –

nechal ovšem vytasit jej šavli.

Potom díval se, jak miliony

řvali nadšením a pušky brali,

na hranice šli a pěli písně,

krev jak dali za fantasma jeho,

jak se zpustošila města, pole,

jak se svět stal rozbouřeným mořem,

živobytí utrpením, trýzní –

tu vzal Osud blánu zápisníčku,

jako počtář táhl pevnou čáru,

srovnal příčiny i výslednici –

načež sundal s koně Hohenzollra,

vzal mu šavli, strhl bílou přilbu,

vystrčil jej prudce v zákulisí,

kde se ocit na střízlivém světle

v očích spoluherců. Stál tu rázem

jako proklatý hráč, bědný tlachal,

prázdný diletant a břídil dějin,

jenž se hrůzou chví o živobytí.

Vzduté vlny lidstva bouřily se,

pěny krve nesly na hřebenech,

díval se k nim vytřeštěným zrakem –

až měl jistotu, že nedostříknou

v jeho ústraní – tu uklidnil se,

zapálil si tiše cigaretu,

začal z kulis jako prostý divák

pozorovat běh her na jevišti –

divil se – a velice se divil,

že se dále hraje – vůbec hraje –

bez něho – a že se přece hraje.....hraje...