WORPSWEDE.

Do nesmírna rozplynulá země,

z dávných hlubin dávno vynořená,

jako žena v slzách opuštěná

smutek tvůj se tiše vrací ke mně.

Tvoje písky travou načechrané,

tvoje vody sametové, rovné,

šelesty tvých hájů nevýslovné,

vše mi z dálek marnou touhou vane.

Vedle cesty, stínem utišeny,

sto let mlčí skřivené tvé chýže,

sto let trčí mlýny rozpřaženy.

A když večer rosou skropil hloží,

a když kouř se k zemi připjal níže,

v rašelinách zřít je stopy boží.