WORPSWEDE.

V podzimních náladách rudých rašelinišť Modersohnových,

v těch pohádkových náladách princezniček Vogelerových,

šly duše společnou cestou k cisternám Krásy a Dobra.

Řek’ jsem ti ženo! Tvé rty sesmutněly úsměvem tragickým,

vyprávěla jsi smutnou zvěst o našem nemožném štěstí,

nemožném, neuvěřitelném – – ó, marné vzpomínání!

Tiše tichounce řádil podzim v stromech i lidech.

Dnes vím: tenkrát jsem miloval něco nesmírně křehkého,

v duši jsem choval to, domlouval sladce: – hajej a nynej –

Hajej a nynej – – – Nevěřil jsem smutné tvé pohádce

o našem nemožném štěstí, když štěstí přec číhalo na mne – –

Jen modrým, dětským očím jsem věřil. – Ach, proč ty mi zhasly?

Pak vzpomínám jen, že vyteklo mnoho překrásné krve –

unylé princezničky že vegetovaly bujně v červených půdách –

princové že se nechtěli spokojit hlazením vlásků – –

Hrozivé podoby na sebe brali čtyři Worpswedští –

na smutnou pověst o nemožném štěstí hvízdal jsem pamflet –

v hraběcí zahradě stromy již dávno trčely nahé –.

Nebylo tehdy možno již říkat: – hajej a nynej –

Zlí lidé přišli a brutalně duši srazili k zemi,

křehounkou hračku –.

Krásná krev rudá bouřila v čelo – – –

Tak žijí vzpomínky nejasné na čtyři lidi z Worpswede.

Přes všechno lijí se překrásné, rudé proudy mé krve – – –

– Princezno, princezničko má, ach proč jste se zapomněla? –