X. AŽ K ZLOČINU.

Vzala své dítě, v divokém běhu

tisknouc je k ňadrům chvátala k břehu.

Mlhou kmit luny pruh bílý.–

V řece to sténá a kvílí!

Skočila v člun a veslem dva tepy –

do víru osud žene ji slepý,

dále a dále, k jakému cíli?

V řece to sténá a kvílí!

Temno a noc je do kola kolem,

vítr jen zahýká skálou a polem,

nikdo ji nevidí v hrozné té chvíli. –

V řece to sténá a kvílí!

Dítěti stiskla hrdlo a vzmachem

vrhla je do vln ve vzlyku plachém;

Bůh jen sám viděl, jak šílí!

V řece to sténá a kvílí!

A teď se v dálku dívá a dívá,

co vlna ta zpívá, co s ní to splývá?

A sama se nad hrob dunící chýlí –

V řece to sténá a kvílí!