X. Brutus.

„Ó Římane, mé neklň svaté ruce,

že k vraždě vedli bohové ji tvoji.

Ta věčně proti tyranii brojí

a krví vlhne republiky škůdce,

Leč nikdy krví hanby!“ Brutus prudce

vln černých v kalném ponořil ji zdroji,

jak mramor s čistou pak tu pevně stojí.

„Tak čistý byl též cíl mé revoluce.“

„I ty, ó Brute!“ kdos tu vedle hřímá.

Vše duchy bázeň majestátu jímá,

jen Brutus sám ční jako skála tvrdě.

„Zda želíš“ – Charon dí – „smrt Caesarovu?“

„Při bozích ne!“ křik’ republikán hrdě.

„A znovu žít, já zabil bych jej znovu.“