X. Causerie o flirtu.

Seděla dáma v coupé,

a sotva vlak se hnul,

já v apatii tupé

jsem blíž k ní přisednul.

My horami jsme jeli,

kol přírody plál vděk;

můj pohled padl smělý

na dámy živůtek.

Jen lehký flor jí halil

na bílé šíji sníh,

zrak diskretně se dálil

níž, kde co pohled stih’.

A dlouho jsme již jeli:

těch divů přírody

zde kynul prales celý,

ó, moře lahody!

I děla, točíc ke mně

své hlavy ovál blíž:

„Ó, čarovná to země!“ –

A já se sklonil níž!

„Ten ledovců sníh bílý,

s těch růží nádechem!“ –

já mlčel, zrak se chýlí

však jinam – ret jest něm.

– „Tu hlubou zříte rýhu

v těch bílých stržích hor?“

A já zřel v okamihu,

kde končil zrádný flór.

Já chytal již – v tom jícen

tunelu objal nás –

žel, blesk – a nenasycen

jsem v světlo patřil zas.

Jen z dáli, hodně z dáli

jsem tknul se kolena,

vlak hvizd a skrze skály

se nesla Ozvěna!...

Teď písní si čas krátím,

v tom ráji hor a niv,

neb na stanici zatím

má dáma slezla dřív...