X. Česká srdce

Když večera modravý závoj nad zemi utichlou splývá

a z prérie zavoní tráva a hvězdy se rozsvěcují,

zapomenutý nápěv, zapadlá slova snivá

zadechnou v duši a o jiném kraji vypravují.

O dálném kraji, tam u nás, kde jinak a důvěrněji

vlní se pole a šumějí lípy a praskají klasy,

o kraji, jehož vzpomínek kouzla světem nás provázejí,

nás, věčně začarované do jeho tragické krásy.

Do jeho tragické krásy, ze starých dějů jež hřímá,

jež za nocí kvílí z rozvalin jeho zbořených hradů,

jež z duše lidu na cizince hledí očima záhadnýma,

vzpomínka neumírající vší naší slávy i pádu.

Jak často, když modravý večer nad zemi utichlou splývá,

a hvězd bledý svit tajemné hloubky dodává výším,

slýchám, jak domoviny mé hlas z daleka zpívá,

a mohutný chorál všech českých srdcí v něm slyším.

Těch srdcí tam doma, jež čekají ve vzdoru, v bázni,

zdrcená, rozšlapaná, však nepřemožená dosud,

jež doufají věčně, že brzy hlas polnice zazní,

jímž signál dá k odplatě vrahům dějin se valící osud,

i všech srdcí v cizině, jež ze všech pevnin a moří

se spojila v nezlomný řetěz k velkému svobody dílu.

Všech generací minulých vzdor a oheň v nich hoří,

všech našich reků a mučedníků v sobě spojují sílu.

Oh, jaký to nezlomný řetěz! Jej staletí poroby kula,

v něm slily se slzy a krev a vše, co v nás vřelo a mřelo!

O řetěz českých srdcí zlomí se nepřátel pýcha ustrnulá,

zdrcena smrtelným úderem ve své zpupné a proradné čelo.