X. Den vznesl se z údolu; výš a výš

Den vznesl se z údolu; výš a výš

teď kráčí svým světelným krokem –

„Kam jdeš teď, kam jdeš?“ – „„Vždyť vidíš předc,

že ku výši hory bokem.““

A pojednou ztemněla hora se,

a zhaslo i zlacené témě –

„Kde jsi teď, kde jsi?“ Však ticho kol

a němá je širá země.

Já cítím se pojednou opuštěn –

kam asi se den můj vznesl?!

a v zimničném, v toužebném pospěchu

můj k údolu zrak zas sklesl.

Ach celá má minulost – vždyť to tam

již plujou jen mráčkové šedí –

a mně je tak ouzko, tak tesklivo,

jak měl bych jít ku zpovědi.