X. Dvě komety.

„Narodil se Kristus pán, radujme se!“

z Broumovského slavně zní to monastýru,

na všech stráních kolem, v černém lese

plno sněhu jest a plno míru.

Lid se rozchází již do chat svých,

světla hasnou, tmou jen svítí sníh.

Tomáš opat roucho bohoslužby

s beder sňal, a nábožně se pokřižoval,

z chrámu vyšel, zrak pln svaté tužby

k nebi upřel, srp kde luny ploval

mdlý v beránků šedých závějích,

jakby tál v nich bílý, zemský sníh.

Náhle zachvěl se, neb z hloubi nebe

velká, rudá krví vlasatice šlehla,

dlouhým chvostem ztajíc kolem sebe

světlo luny, jako upír lehla

krvooký v les, na brázdy lich,

panenský a čistý kde plál sníh.

Opat pokřižoval se, a dvéře

chvatně za sebou přimk’ prosté cely svojí,

oknem bádal dlouho ztopen v šeře...

divný ten host klidně vždy tam stojí

jako věstec příštích časů zlých...

září rudou pod ním zkvítá sníh.

Opat zaspal to – přec usnul k ránu,

ale sedlák vrata záhy otvíraje

viděl krví rudou nebes bránu,

druhá vlasatice, metla z ráje,

první té se chvěla v paprscích

nad lesy, jež čistý halil sníh.

Co to bude? Co to jenom značí?

ptal se opat, sedlák stejně tak se ptal,

slunce, nebes oko zkrvácené v pláči

jakby nemohlo dnes cestou svojí dál,

a když přece jeho první lesk se zdvih’,

stopu krve nes’ ten čistý, bílý sníh...