X. EROS A MOIRA.

Vždy Olymp nevřel smíchem homerickým.

Též občas vráska lehla v čelo Věčným,

jak příští katastrofy černá předzvěst

by vrhnula stín v orgie a plesy.

V té chvíli jednou viděl mladý Eros,

jak matka jeho v trudném zamyšlení

v dlaň svírá úzké, úbělové čelo,

kam psala starost mlčelivým písmem.

Hoch z cypřišových snítek právě řezal

si ostré šípy v lidí hruď i bohů –

v své práci ustal, nemoh’ odvrátiti

zrak od té smutné, zamyšlené tváře.

To nebyla již Venuše, máť plesů

a radostí a úsměvů, jež srdce

všem obrací, jež růžovou svou patou

v smích zdeptá řád a povinnost a zákon,

jež v holubiček bílých čilém roji

v škeblovém voze k Olympu se vrací,

když dala pít z poháru lásky sladké

všem milujícím. Smutnou tuto bytost

on neznal, zvyklý posud žertům, tancům,

hrám Gracií; i pustil luk a šípy,

k ní přidružil se, objal ji a hladil

po zlatých vlasech, jak jen dítě umí,

a šeptal: „Pověz: Co tě, matko, trápí?“

I zvedla k němu zamyšlené oči,

v nichž stála bolest: „Čas her přešel, dítě,

i plesů nebeských; jeť přísný Osud

a dlužno jemu pohlédnouti ve tvář

i Nesmrtelným nám.“ – „A čím je hrozný?“

„Svou lhostejností, dítě, neúprosným

své hrůzy majestátem.“ – „Lze jej spatřit?“

„Sleť k zemi dolů, projdi širé kraje,

raň tisícerá srdce šípem lásky

a bohat zkušeností zajdi potom,

kde slední Thule srázné skály spíná

kol dunícího strašlivého moře.

Tam skály přelez, močály se přebroď

a volej v mlhy, jež tam jako příkrov

se olověný strou od rána v noc,

že slunce jako oko Kyklopovo

mdlé, zkrvavělé šilhá jejich clonou.

Tam najdeš jej v podobě děsné Moiry,

té nejstarší; na skále tupě civí,

ve vyvalených očích děs a hrůzu

a ztrnutí... tam uzříš, co jsem řekla,

jak zoufalou je pravdou. Hleď, můj hochu!“

A sáhla za sebe a podala mu

haluzku, na níž planá růže s květy

se granátových jablek objímala.

„Hleď, to je obraz šťastné, lidské lásky,

buď plaché jen a lehce přelétavé

jak lístky planých růží, které vánek

roznáší hravě po stráních a cestách.

Kdo najde stopu jich? A přece voní,

byť chvilku, jimi vzduch jarního jitra.

Buď plodné, která zůstat má a trvat

a nésti plod jak jabloň granátová.

Tu snítku vem a potom ještě jedno!“

A sáhla do svých zlatých, světlých vlasů,

kam zdálo se, že spát šlo na noc slunce,

a vínek trnový z nich vytáhnula

pln ostrých ostnů. „I to vezmi, dítě,

to rovněž lásky věno, – žel, že často

dřív dostaví se, než ty květy růží,

než plné plody granátových jablek.

I toto vezmi, jdi a najdi Moiru,

ji pros, ať zbaví tebe věnce z trní,

ji pros, ať věčným učiní květ lásky!

Pak uvidíš, zda nemám práva k smutku

při pomyšlení, jaké strašné božství

na konci světa čeká. Nač tam čeká,

i bohům je to hrozné domysliti!“

A Eros květnou haluz vzal i z hloží

vzal vínek, sletěl s nebe k zemi dolů

a květnými spěl doly, stanul v hájích,

nahlížel v chaty rolníků a lovců,

kraj tichý prošel i hlučící města

a poznal lásku v jejím pravém jádru,

tu, kterou bez rozmyslu hravě před tím

do srdcí pouštěl z chlapeckého luku.

I poznal lásku, ať květ planých růží,

jež na rozmaru lehkých těká křídlech,

ať hořící to jab’ko granátové

v své stálosti, a poznal obou hoře

a cestou dlouhou byl mu stále těžší

ten vínek trnový a z hocha, který

znal posud smích jen, žert a něhu lásky,

se vážný jun stal, jenž poznával jasně,

že láska je, byť nejšťastnější – hořem.

Tak přišel v posled až na konec světa,

kde Thule poslední své skály spíná

kol dunícího, strašlivého moře.

Přes balvany se pachtil dva dny celé,

dne třetího v mlh říši věčnou vkročil,

kde válela se šedivá až k zemi

jen stěží propouštějíc šilhající

a na krev rudé slunce. Šikmé tesy

skal kupily se zelenavým spoře

obrostlé mechem, v kterém kalná rosa

jak slzy třásla se, pak i to slunce

se ztratilo a zbyla pouze mlha

visící v cárech od nebe až k zemi.

Na skupině skal pod ztemnělým nebem

zřel Eros Moiru. Kyklopická žena!

Část dolní těla kryla chudou rouškou,

jak hustší mlhy by tam spadl závoj,

část šíje s hrudí vychrtlou a nahou,

jak šlehům vichřic by a dešťů zvykla.

Ve vlasech dlouhá bělela se křídla,

nad hlavou skrádal se jí mdlý svit matný,

jak vycházel by za ní chorý měsíc.

Však nejstrašnější byly na ní oči,

v těch utkvěl všecken děs a všecka bolest

prazničení; do dálky tupě zřely

jak v propast, v níž by vlny byly věky,

otázka číhala v nich, na niž darmo

hruď mudrcův i pěvců ždála odvet

od chvíle té, kdy člověk myslit začal.

Tak seděla dceř Temnoty a Noci,

Moir nejstarší, ta, která vlákno žití

z dna prabytosti souká k smutné přízi.

Již pouhý objev nebeského juna

v té poušti skalisk, strží, mlh a roklin

by jiné srdce zveselil a pohnul,

snad k slzám dojal! Ale strašná Moira

jak sfinga dlela bez hnutí a ruchu,

ni bílým křídlem nezachvěla v hlavě,

ni had se nehnul, jenž u jejích nohou

dlel na kameni. Zastavil se Eros

a zdiven patřil na ten hrozný přízrak,

na matku vzpomněl si a začal chápat,

na lásku vzpomněl si a začal mluvit:

„Ó chmurné božství, od věků jež stráží

zde sedíš věkům, jak mi tebe líto,

neb neznáš lásky, již já siju světem,

kol rozdávám ji přeochotnou dlaní.

Bys věděla, ty velká, přísná, svatá,

jak sladká láska jest a co v ní kouzla!

Ó pohleď jenom na ty růžné květy

na snítce hlohu, viz ta granátová

zde poupata! Co něhy ve pohledech,

co ohně v polibcích, co mléka teče

ve hvězdných nocí tichém vzpomínání!

Co blaha, štěstí leží na rtech ženy,

co mezi poupaty spí jejích prsů,

co v pažích k sobě svírajících páže!

To kdybys věděla, ó děsná Parko,

ty přála bysi květům věčnou stálost

i věčnost plodům lásky; zastavila

bys vichrů let, který je střásá v kořist

pochmurné jeseně! To, strašná ženo,

bys jistě učinila a svět kolem

by rájem byl a sadem v stálém květu!

Jeť sladkost nesmírná ve blahu lásky,

jeť Olympických nektar s ambrosií

v polibků dešti, v pevném stisku ramen,

jeť Olymp v srdcí harmonickém tepu.

Ó slyš mé prosby, učiň věčnou lásku!“

Však děsná Moira bez hnutí a ruchu

na skále seděla, zrak ztopen v propast,

jak před ní v mlhách nový svět by vstával

a ona bděla nad ním. Ani křídlem

v svých kšticích nepohnula, ani brvou

v kamenné tváři, na níž nikdy Soucit

se neusmál, kam nezbloudila Radost.

I postoup’ Eros blíž a pozved ruku,

v níž tížil vínek trnový dlaň jeho,

a zalkal znovu do noci a mlhy:

„Když nehne tebou smrtelníků radost,

když cizí tobě úsměv šťastných tváří,

když lhostejna ti rozkoš milujících,

když doma pouze u tebe je bolest:

pak vezmi všecku bolest lásky k sobě,

již podávám ti v trnovém tom vínku.

A věř mi, velké bolesti jsou lásky,

ba větší ještě nežli plesy její!

Co slzí v nocích bezesenných stéká

na podušky, až zvlhnou v hořkém pláči,

co vzdechů z hlubin ňader se tu vznáší

ku bezcitnému nebi, jaké hoře

tu vrývá nehty hluboko až v prsa

a brázdí hlubou vráskou tvář i čelo!

Co pelyňku a žluče odříkání

do číší padá, kterých sotva ústa

se jednou dotkla ve požitku slasti!

Co myšlenek, jak listí v podjeseni,

jež zmítá vítr, víří chorou lebkou,

co štírů pochyb zahnízdí se v ňadrech,

co žárlivosti sršánů hruď bode!

A potom smrt a hliněné ty urny

s popelem mrtvých, jenž se neoživí

ni krvavými slzami, ni ztrátou

vlastního rozumu! Co trapné nudy,

kdy přijde zas miláček věrných srdcí,

co počítání chvilek tu a hodin,

co bezcenná ta prázdná komedie

s tím světem ostatním, jenž lásce cizí?

To všecko uvaž, strašlivé ty božství,

a vyznej, tato muka, hoře lásky,

že u tebe v té nehostinné poušti

svůj mají pravý a původní domov,

je k sobě vezmi, je k svým ňadrům přitul,

ty zvyklá děsu, hrůze, tmám a noci,

je pochopíš – ne člověk milující!“

Tak Eros lkal a jeho milý úsměv

se topil v slzách jako nymfa v zdroji,

jež mizí nejdřív svitem oblých boků,

oválem ramen pak, pak sněžnou šíjí,

pak zlatým vlasem, až v sled tůň ji zhltí.

Však děsná Moira bez hnutí a ruchu

na skále seděla, zrak ztopen v propast,

jak na nové by myslila zlo, kterým

má utkat smrtelníky nebo bohy,

a strnulé v bod jeden zakotvené

a duchové ty její oči zřely

vždy před sebe v tragické lhostejnosti.

Ni křídlem nezachvěla v hadích kšticích,

ni had se nehnul modravý, jenž zvolna

slez’ v kotouči jí s Medusího štítu

a před ní leh’ si na zbrázděné skály

jak symbol škodolibé nehybnosti.

A tento ponurý klid s majestátem

té lhostejnosti pravil: „Já jsem všecko.

Co bozi jsou mi a co jsou mi lidé?

Co země mi, co okean je starý?

Co nebe strže, co v nich valné světy?

Co lásky ples a lásky hoře? – Ničím.

Zřím stejně v světů vznik a světů rozvrat,

kde za nimi mé nové jitro vstává,

tož jitro chaosu, tma, noc a ticho,

zmar, nic, to nejmocnější všeho božství!“

To všecko vyčet’ Eros z těchto očí,

jež dívaly se do mlhy a do tmy

s tmou mlha samy. Viděl to a chápal

své matky bolest, v hořké resignaci

chtěl aspoň přendati si břímě svoje,

však neměl síly. Musí tedy láska

za krátké štěstí stokrát více strádat

a trpěti a vždy k ní jako k všemu

týž stejný bude, lhostejný vždy Osud.

To pochopil, sed’ na skálu a plakal.