X. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,

Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,

my ještě cos vyvedem spolu –

Ty’s od kořen do vršku změněna,

já od hlavy po patu dolů!

Můj krok je tak lehký a v nohou mám

teď jakousi žílečku hravou:

kde mohu jít pořádně pěšinkou,

já brouzdám se vedle ní travou;

kde potkám se s bublavým potůčkem,

hned chvilku s ním v hovoru chodím;

kde zahlídnu lučinu, na pozdrav

již klobouk svůj do výše hodím.

Když květe mi na cestě mladý strom,

já pochvalně po pni jej hladím,

a zpívá-li na větvi pěkně pták,

já pod ním svůj baryton ladím.

Ať dělám co dělám, ať jdu kam jdu,

já musím mít nějakou hračku –

teď sloupnul jsem s rozvité růže list

a pískám naň odrhovačku!