X. Honza lhář.

Zaslech’ Honza o králi,

k němuž z blízka i z dáli

učení a neučení

v závod lháti spěchali.

Však ať lež je sebe větší,

všemu král: „To pravda,“ svědčí;

komu však by řek’: „To lež!“

říši dá i dceru též.

Milý Honza nelení,

ku králi jde na pření,

před zlatým se trůnem staví

a tak počne bez dlení:

,Pane králi! této středy

v nebe chtěje na výzvědy,

z pilin jsem si provaz splet’.‘

„To můž’ být,“ král svědčí hned.

,Na to jsem ten provaz vzal,

na hák v nebi přivázal,

vzhůru jsem se po něm soukal;

šlo to, jak by namazal.

Provaz ale krátký zpola;

tedy jsem kus uťal zdola,

nastaviv jej, lez’ jsem dál.‘

„To můž’ býti,“ řekl král.

Už chci chopit nebes trám –

prask! tu provaz ve dví mám.

Letě s hůry, na sto sáhů

do země se propadám.

Kterak z díry? Honem domů;

motyku tam sebrav k tomu,

hned jsem vykopal se ven.‘

„To můž’ být,“ král na to jen.

,V nebe jsem pak vlezl přec.

V prostřed stála velká pec,

kolem svatí tancovali.‘

Král se usmál: „Možná věc.“

,Na peci si hověl pánbu,

táta váš však – slyšte hanbu!

s dědkem mým pás’ vepře tam.‘

„Lež to!“ ,Tak?! toť výhru mám.‘

Králi trudno v slovu stát.

Dvořany se vidí smát,

dceru svoji milovanou

nad ženichem takým lkát. –

„Vyhrál’s, Honzo, říši, dceru;

nerad ti je dávám věru,

však jsou tvé, slib splnil jsem,

můžeš-li, si výhru vem.“

,Za lež lež, to špatný vtip,

měl’s však, králi, lháti líp;

co jsem vyhrál, vzít též umím,

v skutek změním sám tvůj slib:

Do kabele všecko všady,

lid i zboží, města, hrady!‘

Mžik! Vše v pytli. V poušti král,

na žoku se Honza smál.