X. Já pohlížím teď na svět jinak zcela,

Já pohlížím teď na svět jinak zcela,

co, drahá ženo, v lokty své tě vinu,

já mořem blaha neskonalým plynu,

když zlaté vlasy shrnuji ti z čela.

Tvá láska přede mnou ráj otevřela,

mé rámě skleslé nadchla znova k činu –

teď méně vidím v světě chmur a stínu,

dřív předsudkem se duše má jen tměla.

A netečně šla životem má noha,

já smál se lidské naději a touze,

zřel všady smrt jen, hrobu plíseň pouze.

Leč teď, co srdce tvoje na mém buší,

zřím v záři svět, zřím všady stopy boha

a věřím znovu v nesmrtelnou duši!