X. Jaké to překrásné městečko

Jaké to překrásné městečko

z údolí vstříc mi kyne?

Oh, vítej, vítej mi po létech

můj starý, Vltavský Týne!

Ba, je to on – jak obrázek

ve chvojce lesů svěží!

Jak tenkrát omšenou má báň

na staré kostelní věži.

Slyš, zvon tam zní a jeho hlas

ozvěnou ke mně se nese:

„Buď, hošku, zdráv! Já nedoufal,

že někdy shledáme se.

– Oh, dlouho už myslím tu na tebe,

a čekám a roky sčítám –

Dík Bohu, vracíš se a zdráv!

Nuž, tedy, pěkně tě vítám!“

A chvíli starý mi vyprávěl zvon

své tajné, jímavé zvěsti –

Pak dozněl... Vjeli jsme do města.

Vystoup' jsem na náměstí.

Hle, tu už náš kaštan prastarý

mě volá od kostela:

„Jsi to ty – nejsi – hošku můj –

oh, kam se tvá mladost děla?“

A haluz po mně vztahuje

a zve mě do svého stínu –

Dík, starý brachu – na chvíli

si u tebe odpočinu!