X. (Jako loni.)

Zas posypány parku stezky

a z pažitu jde svěží dech

a květů pestré arabesky

se tkají v čerstvých záhonech.

V křoviska hustě olistnělá

se veranda juž ukrývá

a všechno kolem rozechvěla

ta píseň sladce zvonivá.

V altánu vše, jak bylo loni:

dvě sedátka, stůl kulatý

a keř, jenž vchod tam dobře cloní

a poset bývá poupaty.

Vše je tam tak, jak bylo loni –

jen ještě čísi světlý šat

a černý vlas a ret, jenž zvoní

ti vstříc, když chceš jej zulíbat.

A hlavinka, jež ob čas z květů

jak obrázek tam prokmitne,

a miláček zda někde je tu,

se ptají oči blankytné.

A já jak loni kolem lesa

se ploužit budu, rozmilá,

vše na rtech svých a v zraku nesa,

co láskou hruď kdy cítila.

Vy řeknete-li: „Kolem páté“,

juž ode dvou tam budu kdes

a odhodlán, že z vrchovaté

pít číše budu lásku dnes.

Že utrhnu si růži svůdnou

a každý plátek budu ssát,

dál směle půjdu cestou schůdnou,

jak nařekla jste kolikrát.

A zbuduju si na sta plánů,

hruď vzedme se mi odvahou –

a zatím z květů na altánu

čnít uzřím ručku předrahou,

jak klobouk, který na ní visí,

rozkošně houpá, nedbale,

a zrakem vpiju nožek rysy

i retů višně uzralé.

Mé srdce počne rychlej’ tlouci,

krok bude trochu váhavý

a touhy mé, jak loni, vroucí

se v letu rázem zastaví.

A obcházet Vás budu z dáli

a vzdechem tišit prsou pal

a trhat květ a ptát se: „zdali?“,

jak loni jsem to činíval.

Vám v čela jas se mráček skloní,

až odejdete v pozdní čas –

já za Vámi – a jako loni

jen snílek naivní budu zas.