X. Jsou lesy, daleké, tesklivé, klečící lesy,

Jsou lesy, daleké, tesklivé, klečící lesy,

a deště padají na ně, deště dlouhé, zádumčivé,

a noci, sychravé, bázlivé, klečící noci jsou,

a mračna nad nimi klekají k obydlím básníků opuštěných

a větry, studené, staré a belhavé větry,

klepají tiše berlami na stěny Samot nejzapadlejších...

V těch hodinách ticha,

kdy kyvadla úzkostí na zdích umlkají,

v těch hodinách hrůzy,

kdy chorobné oči básníků náhlou předtuchou umdlévají,

v těch hodinách temnot,

kdy poltí se náhle shýbnuté mraky

a puklinou vidět je opálové prsty Tvé všemocné ruky

v lichotných vlnách měsíce, jež mají zavlhlou sugesci cínu,

v těch hodinách strachu,

kdy světlo v mé svítilně Tebe se bojí

a prsty mé schvacuje závrať, pokorně k Tobě sepnouti se,

v těch hodinách pozdních,

těhotných Bázní a Děsem,

slyš, Bože můj,

modlitbu nesmělou, melancholickou.