X. Když byla jabloň plna růží,

Když byla jabloň plna růží,

mou duši lahodný jal sen –

mně světa mladost byla druží,

já prolíbal s ní noc a den.

Kraj v poupat mladotěsném šatě,

já člověk-dítě, s pravdou sen,

sny, myšlenky mé jako v zlatě,

a jako pravda lítly ven.

Pak celý svět byl jako z poupat,

jak z růží vykládaný sál,

myšlenky vstaly z hnízd a doupat,

a již co písně lítly dál.

Tu v duši zlatý úsměv házel

a milé chládky list i peň –

jak dítě prostý člověk vcházel,

a jako básník vyšel ven.