X. Když na Sionu či Hymetu včely

Když na Sionu či Hymetu včely

plást snášely a utvářely med,

jich sladší zda byl, než včel ovativních

spějící z cípů všech v vzruch melodický?

A v bílých gázech dívek holubice

zda Sminthu čistší byly v družný slet?

Cudnější říza nebyla jich, oči

jich plály idyllickým smíchem máje.

Nad ně blažšími nymfy nebyly,

vlas splývající v zdobě květinové.

Goliáš obloupen, ladily kdys, modulovaly,

teď „Ave maris Stella“ tremolují.

Tíhnou a křepčí kol postatě v pastorale

to známé, které flét trill připomíná,

když syrinx vzjásala v čest jeslí děcka,

jak v luh v zášeří dob Pán a Tityr hrával.

V žas týž chór gracií, vil spínal v paralelu,

a tóny spřádal jako ve pohádce.

Ó včely hájů Tvých, kment tejských harcovnic,

ó strópho bukolská, ó krás všech paraphrase!

Všech vděků snůško, čarů ve obdobu!

Um vezdy leč být musí přítomen.

Bez umu není dobra, ctnoty manifestace.

Sám proto v hold i skýtám jeho apologii.

Siecly množily nard v úlu vervy, změtí

by byla všeho Tvá věčná ovace.

A třeba z archy nad převratů příboj

pluj holubice, jejíž snítka zbude!

Proto jsem přibral sladkost v rhetoriku,

trill syringu v pochvalách v refrain nyje.

Být snění finessa nad niť Arachne musí,

příz má tož pro Tvůj závoj, řízu!

Pro háv Tvé slávy flór nad ni sněžnější,

jemnější utkává má fantaisie.

Pletivo nádhernější než je družic kment.

To poesie pychu ornát zářivý!

Magneské rouno, chlamys slnící!

Pro ráje turnaj tóga parádní,

krásnější vlas než vlnka beránků.

Chci pro vděk ves Tvé, paní, zalíbení!