X. Ku pohřbu děvčete.

V vonném jaru děva chřadla,

Až konečně světu zvadla,

Uschla útlá ratolest,

Dnové její od mladosti

Uplynuli bez radosti,

Nemohla víc jarma snést.

Všude zří přeludy zrádné,

Vnady nenalézá žádné,

Mrtvý pro ni celý svět;

Těsný cit jí prsa ouží,

Po nebi jen duše touží,

K Tvůrci svému chvátá zpět.

Darmo zde hledá pokoje,

Kde panují mrzké zbroje,

Trudonosné starosti,

Zde zkaleným bratr okem

Se chlubí před bratrem rodem,

Číši trudí radosti.

Bílé růže, konvalinky,

Rozmarýnu medovinky

Sestry smutně trhají,

A z nich družce v zlaté pásky

Na důkaz upřímné lásky

Vínek s pláčem splétají.

Ctnotou srdce, vnadou těla

V okolí se krásně skvěla

Co růžička spanilá,

S Bohem dala všemu světu,

A hned v mlado-něžném květu

Ctnou hlavičku sklonila.

Slza slzi žel žaluje,

Sestra sestřičku lituje,

Lituje ach! milenou,

Rodiče nevolně dýší,

Nesouce na srdci tíži

Pro dcerušku ztracenou.

Dcera ve snu ponořená

Není na věky ztracena,

Naděje ji ovívá;

Příroda v podzim jen sténá,

Sněhem v zimě zahalená

Dřímá a odpočívá.

Všemohoucí Světovládce

Dceř probudí z mrtvých v krátce

Zas k novému životu;

Jako slunce teplem vlívá,

Zimní lůžko když rozhřívá,

Čilost novou v přírodu.

Kříže zář až hrob osvitne,

Včil děvčátko zas procitne,

Promění se v anděle,

Vstana z temné brány hrobu,

Půjde v divotvornou dobu

V oslavu spasitele.