X. KVĚTA.

Je každý její pohyb slokou básně,

tak měkkou, vláčnou, plnou snův a tuch,

jak jarní vánek opíjí když vzduch

a mládí zpívá, nevinně a jasně.

Když rozchvějí se nad ní krajek třásně,

jak motýlové růžoví by v luh

to zapřaženi do lehounkých stuh

bohyni vesny nesli jitrem časně.

Jí rosa ještě na obrví svítí;

či je to pel, jenž z kalichu se třpytí

a nádheru kol rozestírá duh,

kam hlubokou a čistou jak to kvítí,

jež tiskne k ňadrům, její duši v sítí

si perlou k dnu skryl žárlivý kýs bůh?