X. LISTOPAD.

Jak bezmocný pláč jsou na listech

krůpěje deště.

„Srdce, přeživší sebe, tvůj vzdech

kam volal ještě?“

List žlutý šustí, třese se, chví,

krouží a padá.

„To prudké, žalobné vzepietí,

jež trpkne a svadá?“

Vodami letí studený svit,

stín ocelový.

„Nad hrobu kámen těžší je klid

cizí a nový.“

„Jak slídíš, jak lovíš každý zvuk

tohoto jitra!“

„Neslyšet, zdusit svůj puklý tluk,

děs mrtvý nitra...“