X. Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,

Mílo, vy děcko, dobrý duchu hor,

můj dík! Ba, v těžké chvíli jste se rozpomněl,

v mé duši mraky kupily se, rozpor nad rozpor –

jak květu zvadlý list, jak vůně dech se schvěl

ten pozdrav ze samoty vaší. Dík vám, dík!

Vy o slabostech cosi víte mých?

Tak, pane Mílo, – hle, že smrtelník

teď hlasně ozval se z těch výšin závratných,

kam, rovna bohům, básníka jste postavil.

A tomu teď se skoro posmívám.

Tak aspoň Míla dílu blouznění a obdivu se zbyl –

ta chvilka slabosti víc, nežli sterá slova poví vám.

Oh, o mé síle co si, pane Mílo, myslíte?

Má každý chvíle zbabělosti, štve vás strach,

že zmatete si cesty spletité,

a v nízkost že se uchýlíte s přímých drah.

Co zříte, bolesti jsou oněch chvil,

kdy básník těžce rve se s člověkem,

kdy básník sněžné vrchy opustil,

by k stinným studnám s žíznivým svým došel rtem.

Chce pít, chce pít, chce usnout lidským snem,

a v snu svém lidskému chce srdci naslouchat

a cítit, teplá hruď jak vlní se mu pod spánkem,

a znáti, že tím teplem, tepem srdce lidského má někdo jeho rád.

A chce, aby ten někdo hlídal pramen jeho vod,

nad čistým zřídlem aby stále bděl,

by hudbu sfér a teplé dlaně vnášel do prázdnot,

a duši nazíráním v bezdno unavenou lidským štěstím opíjel.

A chce, aby ten někdo jeho slabé chvíle znal,

je tušil, přicházel mu za nich vstříc,

v své náruči by slabost jeho ukrýval,

svou sílu čerpal z toho, že smí vše to stříc'.

A takým sobcem, Mílo, bohorovný básník jest,

že chce, by vědomě tu kletbu jeho spolu někdo nes',

by šel tou nejtěžší všech lidských cest,

a než by s duše střás' tu kletbu, aby raděj zdolán kles'.

Toť těžký, těžký los, a málo kýženým je těm,

jež osud tragický a neúprosný s geniálním snílkem spjal.

Že se mu brání, že se vzdorně bijí s životem –

a básník při tom trpí? I to osud v bytí vpsal.

Můj dík a nekonečný soucit platí jim.

I jejich bolesti jsou stupni nohou, snů jeho perutí,

vše, co jim dává, platí oni kouzlem

vlastních tužeb nejprostším a nejčistším,

v svůj vlastní život vracejí se ohněm sžehnuti.

V tom všechna moudrost básníkova tkví,

můj pane Mílo: naučit se odpoutat

los tragický a nezasloužené své dědictví

od svého lidství na tolik, by s rovnováhou mohl stát

uprostřed všech, z nichž básník ssaje lidství tresť.

Toť jediné, čím může dluh svůj zaplatit.

Rty na ústa přimknout, jimiž mluví tajeplná zvěsť –

toť značí psancem netoužených dálek být!