X. MYRTA.

Myrto, Její duše sny své vonné,

zlaté touhy své ti v lístky vpletla,

a když je i s lístky sever rozvál,

ona s tebou svorně odekvetla.

Po dlouhých teď létech znova zkvétáš,

a mé srdce bolnou touhou vzdychá:

pučí z tebe drahým bílým kvítkem

také Její duše, myrto tichá?!