X. Naši duši holubičí,

Naši duši holubičí,

humanitu hlásali,

celou jednu generaci

vzali nám...

Byly doby procitání

z opilství a kocovin,

rykem frásí otupený

probouzel se mozek náš,

do hloubky a k pravdě blíže

spěchali jsme vášnivě,

vzmachem ducha prožili jsme

stará léta zaspaná,

dvojnásob jsme náhle žili,

prolezli vše s pochodní,

tryskalo to u nás mocně

z tisícerých pramenů;

v říši dvojhlavého orla,

jenž má mozek slepičí,

stáli jsme tu náhle mladí

s pílí, vášní, zápalem;

na koruně zaprášené

jediný, my, drahokam,

jenž na slunci ještě zářil

leskem nevypůjčeným...

Čím jsme se jen mohli státi

v krásné chvíli zápalu

s touto jednou generací,

plnou šťáv a plnou míz,

kdyby byl duch, jenž tak mužně

bádal, boural, budoval,

stejně vášnivě a mužně

na nejhorší frontě stál,

kdyby s dravým násilnictvím

evropského pochopa

právě jako s násilnictvím

vesele byl zatočil,

oko za oko, zub za zub,

dva výpady za výpad,

když se jedná o život náš,

o zem, jazyk, potomstvo...!

Zatím duši holubičí,

humanitu hlásali,

celou jednu generaci

vzali nám...