X. Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,

Ne, my v cíl svůj nevěřili dosti,

mátla nás hned ta, hned jiná hesla,

skráň jsme často tiskli v zoufalosti,

váhal krok, a ruka chabě klesla.

Co měl cestou síliti druh druha,

druha druh bil v závisti a zášti,

vlastní já nám všecka byla vzpruha,

dýky kryli v chodeckém jsme plášti.

Pochybnosti štíra nedovedli

zamáčknout jsme ve své vlastní hrudi,

na své vůdce kámen jsme spíš zvedli,

prodávali čest svou, vírou chudí.

Ptali jsme se hořce: „Není bájí

dálný kraj ten svobody a míru,

k němuž jdeme? Kde je, kde se tají?

Nebyl snem jen, pro nějž mřeme v šíru?“

Proto také v kraj ten nevejdeme,

pouští dál se budem jenom ploužit,

v úpalu dne i za noci němé,

nežli padnem, trpět a se soužit.

Snad ni naše nevejdou tam děti,

teprv snad až vnuci našich vnuků,

budou-li dost silni pro oběti

a svá srdce zladí do souzvuku.