X. NETUŠÍŠ,

jak jsem vděčna malé, hnědooké dívce...

Byla tma.

Leželi jste tiše.

Ale viděla jsem křižující se plameny.

A pak jste se objali.

A říkal jsi jí sladká slůvka,

poletovala jako lupeny rozpadlých květů,

polosežehlé –

a usedala na její skráně,

a jejich vůně táhla až ke mně.

Tak nemluvíváš ke mně.

Snad sladčeji ještě, ale jinak.

Kolikerým vidmem září tvoje duše! –

Chvěla se, spalujíc se pokorně. –

A říkala jsem si tichounce: Děťátka moje, děťátka moje.

A tehdy jsem poznala,

jakým jsi ty, miláčku, vzácným květem života.

A za to jsem vděčna malé, hnědooké dívce.