X. Nevěřil jsem, že v člověku žije

Nevěřil jsem, že v člověku žije

nesmrtelná božská poesie,

nevěřil jsem v lidskou duši.

Když jsi Ty však píseň moji četla,

když v Tvých očích tolik zplálo světla

a v Tvých líčkách květů hruší;

když Tvé ruce zachvěly se blahem,

když se octly s písní na rtu drahém,

a když vděku očí vřelou

s takou láskou přibila jsi na mně:

viděl jsem, ach viděl, ne víc v klamě,

duši krásnou, duši celou.