X. Nový paprsk.

To nejsou hnědých zraků třpyty,

jež mírným leskem k sobě zvou,

to není půvab v tváři skrytý,

jenž vábí k tobě duši mou,

ni ústa tvá, jež pro líbání

se zdají býti stvořena,

ni brada, v níž se důlek chrání,

ni čela bělosť vznešená –

Toť kouzlo, které v tajné skrýše

bůh zavřel v dětském nitru tvém,

a které přece z tebe dýše

i slovem, smíchem, pohledem.

Ó dítě, věz, že vždycky cítím

před nelíčeným zjevem tvým,

že trpký sen chví nad mým žitím,

a u tebe se probouzím.

V dál mizí záští černí ptáci

a hyne otrávený květ,

a v srdce se zas víra vrací

a čistý zápal mladých let.

A člověk bezcitný a mračný

a sytý žití únavou,

vždy cizích slz a smutku lačný,

jež bývají mu zábavou,

rád slouchám s účastenstvím živým

tvým řečem, plným důvěry,

tvým dětským nápadům se divím

po celé dlouhé večery,

v tvých snivých očích beze mračna

vždy doba dětsví zaplá mi:

pláň nebes dlouho, bezoblačná

a jiskřící se hvězdami...