X. „Oblaky jitřní, pomalu,

„Oblaky jitřní, pomalu,

vždyť doletíte, dojdete,

než na zeleném úvalu

tvář slunka rozkvete.

Pak nachovými červánky

ret napojíte žíznivý,

s jásajícími skřivánky

vzduch rozvlníte zářivý!“

Darmo stavím let těch nebes okřídlencův,

spěchají jak v pole hejno mladých žencův,

na rtech zlatý úsměv, náruč plnou věncův.

A věru! nebe jak pole žita

nachovým zlatem červánků zkvítá

a slunce zlatá tvář,

veselý hospodář,

jenž s úsměvem žence na pole vítá.

A oblaky čile

kasají sukně a rukávce bílé

a brodí se ve zlatém klasu,

až k útlému pásu,

ba v úrodě zlaté celé se topí

a sekou klas zlatý a vázají v snopy

a kolem prvního mandele

tancují vesele.

V tom shaslo červánků kouzlo –

Slunéčko vklouzlo

v mraků šedivý stan

a zlatý nebes lán

hned

zsinal a zbled –

a z ruměnných oblaků

stojí tu zástup šedivých žebráků,

jenž v májovém ránu

buší na nebes bránu.

Po chvíli slunce Petr jak svatý

na nebes práh zas vychází zlatý

a skvoucí paprsek

mu z jasných očí tek

na žebráků davy

jak rosa a zlatá zář slávy,

pak v průvodu jejich jak velekněz

vznáší se do nebes!