X. Osud káže – pěvec Muzu vzývá,

Osud káže – pěvec Muzu vzývá,

Smuten béře harfu do ruky;

Ještě jednou city své vylívá,

Ještě jednu píseň Ti zazpívá,

Aby umlk – ach – snad navěky!

Měj se dobře, slunce nebe mého!

Nejkrásnější ducha myšlénko!

Dokud pamět blaží druha tvého,

Nevypudí nikdo z mysli jeho

Věčně sladké slovo: milenko!

Měj se dobře, ráje mého růže!

Srdce mého cite nejblažší!

Spojiti, co Bůh rozloučil, úže,

To ne země, to jen nebe může –

Zatím s Bohem, duše nejdražší!

Měj se dobře perlo vlasti svojí!

Českých lučin skvostné kvíténko!

I až s těmi Bůh mě rozedvojí,

Ještě bude zníti v duši mojí:

„Drahá vlasti! drahá milenko!“

Anjelíno – měj se navždy blaze!

Nic tvé něžné srdce nezarmuť!

Nerozborné osudu jsou hráze –

Měj se dobře, milostný obraze!

Slunce – růže – perlo – s Bohem buď!