X. PTÁK SAMOTÁŘ.

U bahnitých luk, v kterých smutně zhlíží

se šedé nebe, na pokraji vod

sám stojí, patří, jak se jeseň blíží,

jak slunce v mhách se tratí, žlutý bod,

když na chvíli se strhne mraků clona,

zří v blednoucí a mroucí jeho zář,

ji sleduje, než za obzorem skoná,

pták samotář.

On přilet’ s vesnou, rozmýšlí se nyní,

zda čas juž letět v dálku za druhy,

kraj prázdný po plesu se rovná síni

a pouze vítr sviští přes luhy,

jak z rozladěných strun to časem zalká,

jak smích to šlehne přes oblohy tvář,

zlá bude, tuší, s podjesení válka,

pták samotář.

Strom poslední svou zdobu na zem hází

v penízkách drobných, jakby vykoupit

se od zimy chtěl, z dálky jež se plazí,

však tato dychne a juž přes pažit

v nic letí výkupné to větrem hnáno,

jeť příroda teď smutný bankrotář.

Ach, cítí to, zda vyčká ještě ráno

pták samotář?

Teď zřídka pasák zdrží se tu ještě

a málokdy juž oheň jeho plá,

neb ráno clonou drobounkého deště

jde hajný kolem, silhouetta mdlá;

pak hodiny jdou zvolna, podvečerem

z vrb kotlin netopýr se zvedne, tmář. –

Ó stesk a nudu cítí táhnout šerem

pták samotář.

A stále na kraji vln dumá posud.

Co vábí jej zde, vesna přešlá snad?

Či neznámý jej v dáli leká osud,

let prostorem, nad oceánem chvat?

Je stár juž, líný, v povzlet omrzelý...

ach, nedodržel máj, co slíbil, lhář,

jas jeho necítil jak chlad teď ztmělý

pták samotář.

Ó jistě vidí zářící ta rána,

pláň rosou zperlenou a svěží hvozd!

Kdy zem plá do růžova zulíbána,

kdy v zpěvu kukačka a kos a drozd!

Zří slunce výše stoupající v slávě

jak oběť lásky nebes na oltář, –

to všecko vidí v chladné, vlhké páře

pták samotář.

Oráče povel a ruch skotu z líchy

jak z žírných polí dolétly až sem,

sekáčů hlahol pak a dívčí smíchy

jak hrdliččiných smíchů ohlasem

a bičů svist a vozů skřipot slyší

on zasmušilý v sítí noclehář,

vše prožije jak ohlas cizích říší

pták samotář.

Ó pěvče, který nad svou dobu skloněn,

jí skorem cizí, vypelichán, stár,

sofistů šklebem, nudou luzy honěn,

sníš o mladosti, kouzlu zašlých jar:

Kdy k rozletu v kraj lepší zvedneš křídla,

kdy zavřeš dum a vzpomínek svých snář?

Co drží tě zde? – Tys u žití zřídla

pták samotář!