X Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká

Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká

ve věčném řetěze metamorfos

a unylé volání ze hlubin člověka,

v němž zajatá duše po Spříznění teple lká,

v mohutné hymně do žití nám vpadlo přílivem sladkých dós...

v zbahnělém ovzduší, kde soumrak závoje tká,

ty horoucí tony slyším skloněn nad bílým znavením Tvých, milenko, pós,

a lokám panenskou svěžesť Tvé duše a z ňader Tvých vůni tuberós.

Ať societa mdlá nám škrtí vypráhlá hrdla,

hrdla vypráhlá starými výkřiky smutku –:

ve pyšném zánětu čela s kuplířkou půjdeme v půtku.

Ať buržoa řádí. Nám oběma pěsť v bojích juž stvrdla,

a v atmosféře, jež výpary slz a prolité krve je hustá,

dech harmonie křídly nás chrání a k pocelu sklání nám ústa.