X. Rozjímání Mojžíšovo.

Mojžíš stál jak socha mramorová,

jako přímý vedle něho strom,

omráčilať zpráva cizincova

duši v něm jak z čista jasna hrom.

Upoutala všechnu vládu těla

nenadálá důležitá věst,

a ta dlouho v uších jemu zněla,

mocný Faraon že mrtev jest.

Věstí touto tak mu lebka vřela,

myšlénka že vázla všeliká;

či spíš hojnost myšlének se třela,

jen že jedna druhou polyká.

„Kterak bude vladařit král nový?

Jaké rádce bude v kruhu mít?

Který z nich mu ryzí pravdu poví?

Budou všickni míti lidský cit?“

„Bude krutým, smrtonosným bičem

sužován můj národ znova zas?

Zda jej v rukou podlých sobců v ničem

neuvolní trochu zlostný ďas?“

„Snad již přestál ten můj národ bídný

vyřčený trest za svých předků hřích!

Obrátí mu tvář svou osud vlídný,

aby cizák neměl z něho smích?“

„Pokud v Egyptě dlít bude Hebrej

v moci bohaprázdných pohanu,

potud o svá práva kdo chce žebrej,

neuprosí hluchých tyranů!“

„Kteraká to zloba u těch lidí,

jaká na jich duchu slepota;

kdo zná Boha, sebe, ten se stydí,

an si, že jsou lidé, šepotá.“

„Nevědí nic o mém věčném Bohu,

nevědí, proč na té zemi jsou;

proto ukrutnou vždy kladou nohu

bratřím na vaz pro rozkoš jen svou.“

„Dokončil’s již běh svůj, Faraone,

života běh krví zbrocený,

již jsi na pravdě tam v říši oné,

světlem Božím v pýše zkrocený.“

„Všechen život vynaložil’s k tomu,

bys jen činil zadost choutkám svým,

zvýšiti chtě lesky svého domu,

způsobem jsi řádil jizlivým!“

„Jehlance’s dal vystavěti valné

na památku pro budoucí svět;

na to’s nedbal v moudrosti své kalné,

že tam hyne Israele květ!“

„Plné stoly chutných jídel ladem

po sobě měl každodenní ples;

co ti potom, sta že hynou hladem,

jen když tys měl nazbyt a tvůj pes!“

„V besedách tvých hrála hudba čárná

bez ustání, an to žádal zvyk ;

tudíž byla Židů prosba marná,

nedospěl k tvým uším žalný ryk.“

„Jídlem byl’s a hudbou, hrou a zpěvem

k omrzení nuděn a již syt,

pak tě bavil sluha pěkným zjevem,

který Žid a jak byl na smrt zbit!“

„Minul-li ti v rodině den sladký,

tvrdý šerha byl ti právě vhod

s poselstvím, jak řvaly naše matky,

když jim z luna brán byl mladý plod.“

„A hle, ani slzy dítek hladných,

ani matek pláč a nářek vdov,

ani nemluvňátek krev, jež v chladných

Nilu proudech měla brzký rov,“

„ani boule mužů, jež dal’s soužit,

ani starců usmrcených pluk,

nemohly ti život poprodloužit,

nemohly ti zléčit krev a tuk?“

„Něco přec máš z ukrutných těch slastí,

co ti věnec slávy uvije;

pomazaliť tebe drahou mastí,

abys strašil jako – mumie!“

„Slovem byl bys blažil naše rody,

řka: by lidským k nám byl Egypťan;

matkám mohl’s nechat drahé plody,

zakázat jen polovici ran!“

„Žid pak každý by teď vděčným jasem

tebe v dobré duši velebil;

tak se ale jistě nad zlým ďasem

po smrti jen zlostně ušklebil!“

„A ty, duše má, ty žalně kvílíš,

kterak Faraon je odplacen?

Bůh-li není milosrdný příliš,

jestiť pohan tento zatracen!“

„Kéž by nový Faraon to věděl,

kéž by mu to zjevil předkův duch!

Snad by svědomitě splatit hleděl

na národu našem velký dluh!“

„Já pak co si počnu v tuto chvíli?

Mám-li k lidu svému nazpět jít?

Poodložím nebezpečnou píli,

až co s ním se bude dále dít!“