X. Shnilé duše.

K zemi se noc ukláněla,

nejdřív sedla na hor čela,

v stíny své je zahalila,

pak se v údol řekou lila,

sem tam nechala svým šatem

kmitnout hvězdu bledým zlatem,

na měsíce žluté rohy

mhy cár zavěsila mnohý.

Pozdní večer v listopadu

vystrčil svou sivou bradu,

v níž se třáslo listí svadlé,

zhlížel se vln ve zrcadle.

Za té smutné, pozdní chvíle

u své „kazatelny“ milé

Twardowski v své ztracen dumy

poslouchal, jak listí šumí.

V skály vyhlodaném klínu,

roven z dáli keře stínu

ďábel seděl, jeho sluha,

pozoruje svého druha.

„Co tě zase trudí, hochu?

Jsi snad filosofem trochu?

Neb co horší, kam s tím copem,

stal jsi se snad – filantropem?

V metafysiku se noře

snad jsi našel nové moře,

v němž tvé „já“ co rybka slepá

v síti tvých se pochyb třepá?

Nejsi ještě přesvědčený,

mimo víno, mimo ženy

jiného že není taje,

ostatní že klam a báje?“

„„Ty mne klameš, bídný chlape,““

Twardowski se divě sápe,

„„co je pravdou – to mi tajíš,

a co mluvíš – to jen bájíš.

Po mém boku vždycky se mnou

všeho zříš jen stránku temnou,

co jen chceš, mi ukazuješ,

kam jen chceš, svým pláštěm pluješ.

Chceš-li se mnou pokoj míti,

pravdy prs mi podej píti,

ale sám chci z něho ssáti,

vesmíru v dno nahlédati,

v božský půvab nemá jiný

strkat prsty plné špíny.

Sem plášť! zřít chci lidským zrakem,

co je skryto za oblakem!““

„Zde jest!“ pravil ďábel hbitě,

„jednej s ním však ostražitě,

kostelních nech věže hroty,

s větrem toč se vždy dle noty,

a co kolem tebe letí

na křídlech neb na koštěti,

nech dál fičet na své dráze,

jinak ti to přijde draze!

Co ty budeš s větry lítat,

místo blesku mlhu chytat,

zlaté hvězdy ohledávat,

do čtyř úhlů světa mávat

jako herec pathetický,

já se hodlám bavit lidsky:

Vím o kůstce, hebká líčka,

černý vlas má židovička,

dali jsme si, přijde jistě,

rendezvous na pěkném místě.

Dobrou noc, můj sladký pane,

zde můj plášť!“ A s ramen kane

pekla zmetku divných tvarů

plášť pln děr a plný cárů.

Sotva dopad, ďábel zmizel.

S pláštěm Twardowski měl svízel,

zamotal se v jeho řasy,

až proklínal všecky ďasy.

Však jen zaklel do třetice,

plášť se zvedal víc a více,

jako list, jak smetí, pýří,

vysoko juž větrem víří.

Mlha – mlha – mlha sama!

Svět mu zmizel pod nohama,

na sšedlé jen mračen strži

bledých pár hvězd sjezd svůj drží.

Vlasatice s dlouhým chvostem

pod oblaků černým mostem

padá v tůň – jak muška letla,

muškou vichřice ji smetla.

Dál v zenitu trochu křivý

měsíc šklebí se a civí,

kolem něho bledé páry

skupily se v divné tvary.

Prázdno – ticho – nikde vření,

všecko jako po vymření!

„„Kde jste? Kde jste, zdroje žití,

žízním! žízním, dejte píti!““

V prázdno padá jeho slovo.

Jako oko Kyklopovo

rudý chaos jen mhou bliká

na směšného smrtelníka.

„„Kdež jste, živly, v jaké sluji

vaše tajné síly snují

světa ruch a hyb a žití –

Pravdu! Světlo! Dejte píti!

Duchu stajen v ohni, rose,

jímž svět pevný na své ose

zavěšen jak pavouk v síti:

Pravdu! Světlo! Dej mi píti!““

V prázdno padá jeho klení,

boha nikde není, není.

Mrakem, rovno černé kouli,

cos jen k němu blíž se choulí,

koule roste, čím je bližší,

Twardowski vzdech těžký slyší,

koule dvě teď rozeznává,

jedna tělo, druhá hlava.

Pláštěm svým hned zarejduje,

k netvoře té blíže pluje,

křikne: „„Stůj mi ďábla jménem!““

„Na zdar! bratře, kam se ženem?“

zahovoří ona hlava.

„„Škoda, že noc tak je tmavá!““

Oba stojí proti sobě.

„Kdo jsi, kam jdeš v této době?“

„„Já chtěl totéž ptát se tebe!““

Twardowski mách rukou v nebe,

hvězda slétla mírným plamem

na jeho prst drahokamem.

Při té její pěkné záři

viděli si tváří v tváři,

malý diblík pitvořivý

Twardowskému v oči civí.

„„Dobře, brachu, jsme tě chytli,

ale pověz, co máš v pytli,

jenž ti přes bedra se klátí,

div že můžeš jít a státi?““ –

„Vyzvědač? Aj, hádej trochu,

ale moudře, milý kmochu!“

„„Co to, blázne, může býti,

tam přec nemáš taje žití,

velké světa zdroje, páky,

výš se skryjí nad oblaky,

malému jak ty jsi čertu

svěří se jen něco k žertu.

Co tam neseš? Snad pár copů

na hlavy těch lidských skopů,

paruky na bláznů lebky,

filosofů staré trepky,

trosky divadelních kytek,

vatu na pár tuctů lýtek,

akta, jimiž odsoudili

básníka ke dlouhé chvíli,

žezla, meče, jabko říšské

aneb škapulíře mnišské,

řádů a hvězd plné putny,

uniformy, třapce, kutny,

klobouky snad kardinálské

nebo hole admirálské,

staré mince, bronzy, kruhy,

popelnice, hadry, stuhy,

jež zakopáš ze svévole

archeologu kams v pole?

Pověz, co v tom pytli skrýváš?““

„Hádej!“ „„Zas tu notu zpíváš...““

„Nuže věz to,“ – čert děl suše,

„v tomto pytli nesu duše;

ano, duše pochlebníků,

mrzáků a trpaslíků,

darmochlebů, bláznů, hlupců,

šejdířů a svatokupců,

filosofů, kritikářů,

duše oslů, hňupů, lhářů,

pedantů a školometů,

bab, co žijí pro klevetu,

šosáků a hejsků, loutek,

starých panen smilných choutek,

kněžourů a vydřiduchů!“

„„Divnou píseň mému uchu

zpíváš, řek bych: blázníš, hochu,

a když to ne, lžeš mi trochu.

Duše lidská! ukaž mi ji,

žije teď a hned zas míjí,

pouhý dech to, van, stín prázdný,

jdižiž, čerte, mezi blázny!““

„Chceš ji vidět, hleď, tu v letu

letí kol nás troska světů!“

Čert ji za roh skály chytil,

kotrmelcem v ní se sřítil,

a Twardowski s proklínáním

do tmy rovněž skočil za ním,

sedli pustém ve výmolu;

čert sňal rychle pytel dolů,

zatřásl jím, sáh tam rukou.

Jako mouchy křídly tlukou,

cos tam znělo – vytáh’ v dlani

malou dušku. K popukání!

Ubohá ta malá duška

byla jako scvrklá hruška,

podvázaná ústa malá

neustále skloňovala.

„„Kdo to?““ – „Brusič, pozor dává,

slova stále přistřihává,

infinitiv s genitivem

jsou mu větším než svět divem,

jak se hláska k hlásce skládá

větší div než Iliada.

Tak se světem postrkuje,

všecky knihy očmuchuje,

slovíčky, jež stále sbírá,

mní, že drží všehomíra!

Směšný chlap to!“ Čert jej stiskl,

chudáček ten smutně piskl,

čert jej hodil do pytlíku,

jinou duši vytáh’ v mžiku.

„Jiný kos to, poznáš záhy,

pro vous nezříš tváří tahy,

demagog to, vůdce lidu,

stále vidí jeho bídu,

jeho plný kalich žluče,

on jen kleje, pěstí tluče,

panáčkuje se svým sklíčkem!“

„„Do pytle s tím výtečníčkem,

mrzká duše!““ V sluji stinnou

pro duši sáh’ ďábel jinou.

„Haha, to je teprv pravý,

kritikus to plný slávy,

jeho pegasus je fráze,

vše chce míti v rovnováze,

jenom tiše, vlastenecky,

frasí těch má plné necky;

jinak snese dosti puchu,

jen když v národním je duchu.

Takto řádí v písemnictví,

provádí své tajtrlictví,

strážce cudu, metla bludu

národu je pro ostudu!“

„„Jinou duši!““ Co to kvičí?

Malá duška trpasličí,

půl je žába, půl je ráček,

sotva bříšku stačí fráček,

na němž řádů déšť je pravý.

„„Kdo to?““ S šklebem ďábel praví

a dá duši notný štilec:

„To je, brachu – odrodilec.

Co mu národ, jeho bída,

on jen plné hrnce hlídá,

vlast mu fráze a k ní láska.

V žití dělá břichopáska,

má, jak vidíš, velké břicho,

ale v ňadrech – poslyš – ticho,

po srdci tam není stopy!“

a čert chlapa zpátky stopí.

„„Dále, dále, znám tu chasu,

jinou!““ Twardowski děl k ďasu.

„Chceš zřít ve tvář prospěcháři?

Tomu se vždy všecko daří,“

a čert vytáh malou duši,

měla dlouhé oslí uši,

výraz v tváři apatický.

„V světě ta jen bere vždycky,

za výdělkem stále spěchá,

koleno si vrtat nechá,

pro groš, který všady hledá,

trpícímu mrvy nedá,

obraz, báseň jsou jí k smíchu,

při tom po uši v svou pýchu

zabořená, bezohledná,

bídná, tupá, směšně bědná,

jen svůj mamon v nitru hostí,

obraz bídné prostřednosti,

kam se celé lidstvo řítí!“

„„Dosti, víc juž nechci zříti,

znaven jsem tím, ale rci mi,

kamo s těmi ztracenými,

nač s tím lidstva podlým brakem

lítáš tady nad oblakem?““

„Tak se točí kolo světa;

smrt dnes bídné duše smetá

v ten svůj pytel, v oddech krátký

já je brzy hodím zpátky

mračen clonou k zemi dolů,

a v tom běd a nudy dolu

tak to neustále chodí:

bída mře a zas se rodí,

přechod věčný tak svět hlídá

a v něm stejná, věčná bída.“

Chytil pytel, přes rameno

hodil jej. „Ba, smutné věno,

nositi brak tento světem,“

a v tmě zmizel kvapným letem.

Twardowski zřel za ním chvíli;

mlhou zatím den již bílý

začal kmitat. Dolů sjeti

čas je, pokud nepřiletí

kohouta zpěv jásající.

S bolem zachmuřenou lící

Twardowski se spouštěl k zemi;

hledal pravdu, ručejemi

světla plout chtěl v božství tuše,

a co našel? – Shnilé duše!