X. Símě bohů.

Když zazněl hlas, že mrtev velký Pan,

tu postrachem se zachvěla hloub země,

tu hrdý Olymp sklonil zpupné témě,

když s Zevem slední Satyr pochován.

Však nežli kříž vzplál u východních bran,

než z děsu vzkřísilo se lidské plémě,

již bohů velkých nesmrtelné sémě

v svět zpitý rozlilo se ze všech stran.

Žhne Apoll v slunci, stará Ceres kvílí

pod snopy klasů, v skalách Pan se směje

a z hroznů Dionys dští drahokamy.

A žijí fauni, dryady a víly,

jsou pouze sloky velké epopeje,

jíž posluchači jsme my lidé sami.