X. Slavík růži o své lásce zpíval,

Slavík růži o své lásce zpíval,

Při slunéčku zpíval, při měsíčku;

A již ubožátko blaze sníval

O rozkoši lásky v svém srdíčku.

Ale růže vezdy chladná byla,

Tím slavíčka na smrt poranila;

A když v kraj zavítal svatý Vít,

Slavík umlk, na vždy pryč ulít.

Dívko! dívko! i já tobě pěji

Skrytou touhu boluplné duše,

A ač písně ladím bolestněji,

Ty chováš se lhostejně a hluše;

Věru, tvé podivné se chování

Vést mě musí jednou ku poznání:

Dej pozor, až přijde svatý Vít,

Bych i já ti, dívko, neulít!