X. SMÍR AHASVERŮV. (I.)

Již vyplněna na něm kletba věků.

Dle různých známek na sobě to cítil,

že ke konci se blíží jeho muka

po dlouhé pouti. Z dávných starých vzdorů

již zbyly slabé záchvěvy jen v ňadrech,

cos jako mdloba lehalo mu v údy

jak těžké olovo a zvolna delší

se stávaly již chvíle odpočinku

a v hodiny se skoro dloužívaly,

ba v řetěz hodin. Jindy první záblesk

dne mladého s kohouta břesknou troubou

jej plašil z mechu lesa, z chléva slámy,

kam padl vysílen, teď plné slunce

mu pomáhalo s víček plašit spánek.

Dřív divý útěku pud vždy jej honil

od místa k místu – teď již doved’ chvíle

a dlouhé dost se zamyslit a státi

nad divem přírody, nad divem lidí,

jak shledával je nekonečnou cestou.

Již míň jej věcí překvapilo v světě,

vše lidské vášně všednější již byly

a otřelejší, když je porovnával,

ač stejné byly výbuchy i silou,

s tím, čeho svědkem před věky být musil.

Již události nebylo, jež zvratem

všech věcí by se opět nevracela

a byla novinkou. Co trůnů králů

zřel zdeptaných a vyvrácených z kořen

a kolikrát se brodil krve proudy,

a v jakých stanul různých zříceninách,

ve tříšti model obrovských, jež v žáru

své tiskly oběti v klín rozžhavený.

Co prošel měst, v nichž zuřil mor, co hranic

zřel zapálených, pranýřů co shlédl

na náměstích, co bičovaných ženštin,

co svorem trdlic spjatých vetchých kmetů

na jatky hnaných podplatnými soudci.

Co prošel táborů, co lazaretů,

co trestnic, kasemat, paláců, hradů,

co doupat neřesti a lidské bídy,

nejedenkrát a zřel to všady stejné

od augurů dob až do litanií

všech církví kazatelů kočujících,

v jichž stopách rostly hranice a k nebi

se tměly justicie místo křížů.

Dnes nemohlo jej pranic překvapiti,

on příliš jasně patřil v světa orloj,

jak cestou svou dál kráčí předepsanou,

jak život efemer v něm příliš malý,

by něco znamenal v tom koloběhu.

Dnes nebylo již ani ukrutnosti,

nad kterou mohl by se vlas mu zježit,

neb vzkypět krev. To moře lidské bídy

on ke dnu pronik’ soudu olovnicí

a zkušeností. Zvědavost on ztratil.

Vše nes’ jak nutnost. Před tragikou všeho

již otupěl...