X. SMÍR AHASVERŮV. (II.)

V tom na orloji věků

u čísla tisíc šest set dvacet jeden

se zastavila rafij v listopadu,

kdy octnul se na prahu české země.

Ne poprve, již prošel těmi hvozdy

na pomezí, ne poprv bloudil krajem,

ne poprv prošel městem Libušiným,

se ztrácel v Gheta křivolaké spleti.

A brzy svědkem veliké byl bitvy

na Bílé Hoře, netrvalo dlouho,

pomáhal stěhovat se úprchlíkům,

již s knihou jeho otců na svých prsou

ku černým lesům táhli v žalném pláči.

On schoulen pod lešením na náměstí

stál staroměstském v strašlivý den soudu

a exekuce, upíraje k duze,

jež nad tragickým městem rozpjala se,

zrak strhaný, v třesk bubnů, stráží povel

a v hlasatele výkřiky, jenž jména

těch vyvolával, kdo šli klidně na smrt

a hrdě, s heroismem mučeníkův,

jež v cirku druhdy vídal – věky tomu!

To všecko viděl, srovnal v duchu, vážil,

až zchvácen děsem na Karlově mostě,

když octnul se v té chvíli, sťaté hlavy

co do železných košů vbité stráže

na věže staroměstské vztyčovaly,

on, Ahasver, syn prokletí a děsu,

kles’ na dlažbu a ruce rozpjal k nebi

a k nebi zaštkal, po němž černá mračna

se obrovskými hnala perutěmi,

jak sháněla by krkavců a kání

mrak na legie mrtvol rozptýlené

od Bílé Hory dál po širé zemi

ku poslednímu hodokvasu Smrti.