X. SVĚTLO V TMÁCH.

Z žití, z bídy hnětu

výš ku Pánu světů

pohleď, sluncí moře

z tmy vyvolal tvoře

zástupy a davy,

světlo i stín tmavý.

V jeho „Budiž!“ náhle

nebe neobsáhlé

zniklo i zem valná,

aby bázeň kalná

vesmír neobjala,

země světla vstala,

ustoupil stín tmavý.

Nebe na své výši

s díkem tu zvěst slyší,

jak on v mraku strži

světů sloupy drží,

světlo výše davy

nad každý stín tmavý.

Mně též jiskrou světla

z něho síla vzlétla,

v jitro noci změní

lidu utrpení,

aby tento v trudu

řek’, živ v tobě budu,

Tys můj asyl pravý,

nechť kolem stín tmavý.