X. Tak byla krásna ona noc,

Tak byla krásna ona noc,

Když myslí dumnou přemítaje

Zhynulých věků v divné báje

A zlých i dobrých duchů moc,

Jsem pozdě bloudil tminou háje.

A kde praménka skrze mech

Se hnaly vlnky stříbropěnné,

Tam mne starožitného kmene

Povábně zvaly na nocleh

U klenbu větve rozložené.

Ku slaďounkému zasnutí

Nemohl vzývat milší stánek:

Semť vonný zápach nesl vánek,

A s lehkošumných perutí

Na moje víčka kropil spánek.

A usnuv měl jsem divný sen:

I slyším hudby jemné hrání,

Já k zvonků z dáli zní klekání,

Když vstává či zachází den –

Půl život v tom, půl umírání.

A spolu patřím stromy brát

Na sebe lidský tvar a zření:

Peň v trup se, větve v údy mění,

A roucho sobě každý v chvat

Utkává listův ze zelení.

Čekám, co dál se bude dít –

Tu počne vůkol šepotání,

I vzplane zář, a v jejím plání

Jevisko divné bylo zřít:

A v onu stranu vše se klání.

I poznám, že to lesní duch,

Jenž tady o půlnočním tíše

Prochází půdu vlastní říše,

By každého tu vážil dluh,

A přísně trestal, co je v hříše.

Velebný, předůstojný kmet:

Postava cele nadčlověka –

Vlající vlasy bělší mléka,

A vous, jenž stíní jeho ret,

Pohádka zdá se mnohověká. –

Všude se na mžik zastaví,

A jeho tváře mírné zjevy

Tu jasní slast, tam mračí hněvy,

Jak toho obsah rozpravy

S jednotlivými háje dřevy.

A první strom se mluvit jal:

Zde byla z rána chudá žena

Porodem dítka postížena;

A já jsem nemluvňátku dal

Drv na kolébku z mého kmena.

A já, až půjde v šírý svět,

– Rostoucí vedlé mluví křoví –

Zde vyhnalo jsem pupen nový,

Z něhož by vzrostla v proudu let

Podporná berla poutníkovi.

A já, vynáší sosna jev,

Až dojde cíle zdejší pouti,

By mohl sladce spočinouti,

Stařečku prkna na rakev

Přislíbila jsem poskytnouti.

A břízky stojí podle ní,

– Nejmladší dcerky v celém háji –

A z jejich úst ty šepty vlají:

My pro dům Páně v slavné dni

Daříme zdobu svěžích májí.

Též jarý dub v té řadě stál

A myslí mužnou takto řečí:

Já na oštěpy k burné seči

Tuhé toporce přichystal,

A drva k jilcům ostrých mečí.

Jen osyku pojímá strach,

I počíná se celá chvěti:

Já v tvář ti nesmím pohleděti;

Neb tudy bloudil samovrah,

A život skončil na mé sněti...

A blíž a blíže duch ten šel;

Teď u praménku staví kroků;

l zavzní crkot šumných toků:

Jda tudy poutník žízeň měl,

A já mu dopřál čerstvých moků.

A nade mnou hlas hovoří:

Zde chovám pěvce pohostinnu;

A za dne do chladného stínu,

Jejž vedro slunce umoří

Pozývám chodce k odpočinu.

A ke mně duch: Kdo za noci

Prostranstvím lesní říše bloudí,

Jej rovně moje právo soudí;

Rci, jakých pramen ovocí

Z tvých činů člověčenstvu proudí? –

Ta vážná slova pověděv,

Na mne pohlíží jemnopřísně.

Já na to mužně: Zvukem písně,

Jíž hájů tvých mě učí zpěv,

Nešťastných skájím trud a tísně.

I nevím, co jsem ještě prál;

Duch ale, když jsem dopověděl,

Za chvíli dlouhou na mne hleděl;

Blahý mu úsměch v oku plál,

A na rtu dík – leč slova neděl.

A nežli končí noční pouť,

Nad hájem ruce vážně sklání –

Zda ku zmaru či k požehnání,

Kdo můž v té chvíli uhodnout?...

A všecko kleká ku pokání.

Pak vane lesem divný ruch:

Tu jako plesný hlahol stromů,

Tam bolů ryk a praskot lomu,

Konečně pádný, temný buch,

Jak rána třeskutého hromu.

A v buchu tom se probudím...

Vše ticho, jenom větřík duje;

Nade mnou bledá luna pluje,

A v dáli půlnoc hukem svým

Klášterní zvon mi oznamuje.

I vzchopím se, a samoten

Pospíchám domů tíší lesní,

An ještě obrazové děsní,

Jež byl vykouzlil noci sen,

Rozháralá mi ňádra těsní.

A cestou cit mě divný jal:

An stromy vůkol v síle svěží

Jak dřív své k nebi týmě věží,

Na nížto vrah byl dokonal

Osyka zvrácena tu leží...

A darmo hledám jistoty,

Či s námi jen tak snové hrají,

Či v nich se moci vyšší tají?

A bloudě v tichu samoty

Zpomínám často na noc v háji.