X. Tichý růvek leží pozapadlý,

Tichý růvek leží pozapadlý,

vůkol země suchá juž se sbořila:

dávno rakev spadla na trup svadlý,

dávno země trup ten v popel změnila.

Oj tu hádě na tré rozdělené –

zdrhlé věčnosti znak v zem se potácí;

tu zas dřevo kříže opuchřené

div že mrtvých juž se dechem neskácí.

Splítej lýkem hebkým kvítí ladné, –

sotva pouvážeš, kvítka zpráchněla –

Věčnosť! Víra! – Věnec zdaž nesvadne,

kterýž spletla nám zde ruka umělá?

Souhvězdí nás vede jedno luzné

po života různolící planině;

blahý’s poutče! bludičky co svůzné

konečněli s tebou v jámě nezhyne.