X. TO, PROSÍM, NEDOVOLÍ PŘEDPISY.

Dnes byl jsem svědkem této trapné sceny:

Šel procházkou jsem vzhůru k Petřínu,

sníh napadl a v smutném večeru

tuh pod nohou, kol šero nevlídné.

U kláštera tu milosrdných sester

zřím lidí sběh – ti živě rokovali,

neb ženský element v nich převládal.

Kol ubožáka stáli v polokruhu.

„Co stalo se?“ – – „Zde klesl ubohý,

dál nemůže a neví, kde by přespal,

jest vysílen a bez haléře, zvonil

u fortny zde a prosil o nocleh.

Hlas drsný však jej z nitra zarazil:

,Zpět, cháme, odsud!‘ – Okno zapadlo,

a sám zas tady zůstal na dlažbě,

a sténá bolestí. Co počít s ním?“

„Já pro strážníka dojdu,“ pravila

z žen jedna. – „Na ochrannou stanici

by bylo líp,“ zas druhá podotkla. –

„Jak dávno nejedl as,“ mnila třetí.

„Kde octne se v té noci prosincové?“

A chuďas zatím úpěl na dlažbě

v svá ňadra zarývaje obě pěstě,

a svíjel se. Dál kmotry rokovaly,

co počít mají. Muž v tom kolem šel,

až k bradě upjat v kožich nádherný,

a rovněž jako já se zastavil

a ptal se „Co se děje?“ Vyslech vše

od začátku a kynul hlavou jen,

a zazvonil u dveří klášterních,

a vrátnému, jenž v okně zjevil se,

na muže na dlaždění ukázal,

a žádal jej, aby ho vpustil dál.

Než na chuďasa vrátný vlídnější,

však přece s jistou dosí drzosti

děl: „Nelze, pane, mám své předpisy!“

a s rachotem mříž okna spustil zas.

Však pán se nedal odbýt. Zazvonil,

a sotva cerber nazved okeničku,

svou visitku mu přímo strčil pod nos

a pánovitě děl: „Na moje jméno

a zodpovědnost moji, otevřte

a vpusťte toho nemocného muže!“

Hned přečet vrátný lístek, v tváři zbled,

a hluboce se klaněl „Račte, prosím...

však nemohu a nesmím, o můj chleb

zde běží – líto mi, však nemohu...“

– „Tak zavolejte mi sem představenou!“

děl klidně starý pán. Muž skroutil hřbet

a zmizel na chvíli. A zatím větší

shon lidí byl na úzké cestě kol...

Pár dlouhých vteřin, trapných, konečně

se v okně objevila žlutá tvář

ve stínu bílé, tuhé plachétky,

ven vyhlédla a úsměvem se stáhla,

v němž s octem v zápasu byl sladký med,

a slova ozvala se šeplavá:

„Ach, Excellencí, jaká čest – však žel,

mně nelze vyhověti vaší prosbě,

zde ženský klášter jest – a to je muž...

Jak ráda bych – však nemůže to být,

to, prosím, nedovolí předpisy.“

– „On omdlévá již, hleďte v jeho tvář,“

děl starý pán, „snad jest i skonu blízký!“

– „Mně líto, Excellenci, nemohu

dál vpustit jej, ač k vůli vám bych všecko...

však, prosím, nedovolí předpisy...“

A s rachotem zas okno zapadlo,

muž na dlažbě se svíjel, úpěl dál,

pán rozmrzelý reptal – odešel –

sněm ženských pomalu se rozprch též,

sníh padal víc a chladno vzrůstalo,

noc vlhká, mrazná s družinou svých stínů

již padala... – Co dál s ním bylo, nevím.

Jen jedno vrylo se mi do duše:

Jak možno nechat mříti člověka

na dlažbě, v nemoci a hladu, v zimě,

že mužem jest, ne ženou náhodou?

A jako ironie ostrý mráz

mou duší táhla lehká výmluva:

„To, prosím, nedovolí předpisy!“