X. Ústup.

Bylo k ránu. Lehkým dýmem v taji

v haluzích se mlhy prosmykají.

Chladný větřík dychl. Tetelí

tichounko se listí, – východ bledne,

hvězdy hasnou v dálce nedohledné.

Bílé mráčky přes ně letěly.

Rosou sesivěla drobná tráva,

ticho, země ze sna oddychává. –

V rokli nízko plamínek se vzňal,

větve vlhké v ohni zasyčely,

dým se v dlouhá vlákna rozplétal,

a v něm jiskry po větru se chvěly.

Rozhozena v houšť a do snětí

dokola se záře rozletí,

přes tůň mrtvou pode břehem šlehne.

Lidé se tam mihli. Lovit jdou

s čeřenem a sítí strhanou.

Kovář první k samé vodě sběhne,

na ostatní kývá, volá tiše,

znameními rozmlouvají spíše.

Martin s Hroudou prosmykli se za ním,

profoukáni chladným větrem ranním

sítě rozstírají po břehu.

Všichni potichu a ostražitě

v sinou vodu spouštějí své sítě. –

Zapytlačit trochu vyšli si.

Naslouchají – časem zvednou hlavy,

polekal je šumot jakýsi.

Ale kovář mrzut dědům praví:

„Co vás plaší stále, bázliví?

co vám hrozí? co jste dali v sázku?“

dolů sítě! nikdo ani vlásku

na lysých vám hlavách nezkřiví!

Vylovíme rybky! chutě k práci,

na zámku se mění panstvo dnes, –

hlídač u sklenky je jistě kdes!

Hleďte štiku, jak se pod břeh ztrácí!

Jsou tu! neujdou nám! Rychle teď,

Martine, kol břehu sítě veď,

Hroudo pomoz! a teď z druhé strany

provaz napni! – Zadrž! proklatě,

síť se zdá být plna bohatě!

Vzhůru! na břeh!“ – Náhle ulekaný

skočil mistr zpátky. Z rukou všem

vysmekl se provaz. Pod břehem

mrtvoly dvě byly zachyceny

v síti v prostřed rozvířené pěny.

Trpce pravil Hrouda: „Pěkný lov!

Co teď?“ Rozmýšleli: „Škoda slov!“

vztekle kovář houkl. „Vzhůru s nimi!“

Pracně z dola na zelený břeh

sítěmi je zvedli strhanými.

Hrůzou starcům zatajil se dech.

„Slečna!“ vzkřikli. V bílém šatě leží

z vlasů voda proudem kane jí,

dosud jako živa však je svěží.

Oči jenom vpadly hlouběji,

tváře sesinalé zprůhledněly,

mezi rty se drobné zoubky bělí.

U nohou jí v hadrách přikrčen

blázen Jakub. Stuhlé ruce jen

jakoby šat dívčí chytat chtěly.

Starochové hrůzou roztřásli se,

čapky maně smekli, – hlavy lysé

v ramena jim vpadly. Mistr sám

naklonil se spěšně k mrtvolám.

„Eh, tu všechno marno!“ hučel temně,

„srdce dobušila, život zhas!“

Hlavu dívčí zvedl s chladné země,

s čela odhrnoval vlhký vlas.

„Jak je milá, skoro ještě dítě!

Čím jsi hřešila, ty ubohá?

proč ty černé vlny zalily tě?

co se dělo s tebou, pro Boha?“

Šeptal Martin, zuby drkotaje:

„Tak vše sesouvá se v temnoty, –

světské statky, štěstí, životy.

Co je lidské žití? hloupá hra je!“

Kovář hučel: „Zanech kázání, –

před osudem kdo se uchrání?

bouř i nejkrásnější kvítek zláme. –

Spěšte raděj! lidi přivoláme –

Starý Závěta! ah, tvrdý kmen,

však ta rána padne na kořen!“

I sám Hrouda vzdechl: „Těžce věru

opláče svou milovanou dceru!

Ale chudák Jakub! Kdo že ho

bude želet, ďasa chudého?“

A v tom z dálky v ticho ranní chvíle

v šero křovin, v hloučky mlhy bílé

výkřik vpad a prolét zoufalý.

Chvěl se nad roklinou. Konec slova

echo teskné opáčelo znova, –

stíny po lese to volaly.

„Blaženko! mé dítě! kde jsi? dítě!“

„Hledá ji!“ děl kovář. „Jenom blíž,

hle, kde dceruška tvá, netušíš!

zapletena v potrhané sítě!“

„Blaženko má, kde jsi?“ Nade břehem

hrůzu v očích, udýchaný během

kmet Závěta stanul. Jeden hled, –

a své staré ruce k hlavě zved,

v prostřed čela přímo ránu cítil,

K mrtvé dceři jak mrtvý se sřítil.

Stojí rybáři a tají dech,

němá soustrast hledí z tváří všech.

Prošla chvíle dlouhá. Bez pohnutí

ve mrákotách těžkých ležel kmet. –

Neklidně se počal Hrouda chvět.

„Slyšíš, Vácslave? vstaň! pomohu ti!

Velká je tvá bolest, vím to, vím,

ale Pánbůh dobrý nad námi je,

sílu dává srdcím nešťastným.

Nezemřela dceruška tvá, žije,

jednou s ní se potkáš v nebesích, –

zoufalství se vzdát je těžký hřích!“

Kovář podrážděně hlavu zdvih.

„K čertu! nic to!“ pravil, „řeči plané!“

zalomcoval starcem. „Vzhůru, pane!

Vím, to celým srdcem otřese,

ale co tu s pláčem? vzmužte se!

Vzhůru, slyšte!“ – Pomalu se zdvíhá

z mrákot bědný otec. Černá tíha

k zemi tiskne ho a srdce drtí

v dotyku té chladné strašné Smrti.

Nezvlhly mu oči, sežehla je

bolest žhavá. Řídký vlas mu vlaje,

brada třásla se mu zmodralá,

noc bezhvězdná v duši padala.

Kdo tu jeho němou bolest změří?

Shroucen seděl u nohou své dceři,

hladí bílé ručky studené.

rovná mokré vlasy spletené.

Bez myšlenky, jak by duše z těla

hrůzou splašena mu uletěla...

Zvolna svítalo. A v houští lehly

noční stíny. První úsměvy

mladičkého rána nebem šlehly,

brzy slunéčko se objeví, –

skřivan vyletěl už se zpěvy.

Ohlédnuv se na své druhy stichlé,

„Čas ubíhá!“ kovář pravil. „Sem!

mrtvé pozvedneme, – rychle! rychle!

do zámku je odtud odnesem!“ –

Naklonil se, silnou paží svojí

spanilé to dívčí tělo zdvih

jako loutku v rukou mozolných.

I Závěta zved se. Mlčky stojí,

jenom plaše rozpjal náruč svou

nad dceruškou mrtvou ubohou,

jako když se o to tělo bojí.

„Ne do zámku!“ vykřik, „ne tam! slyš!

v zámku pro nás není místa již!

Do starého mlýna dones mi ji,

pod doškovou střechou žal svůj skryji!“

Martin s Hroudou zvedli s námahou

suché, drobné tělo Jakubovo.

A tak smutně smutným tichem jdou,

sotva vzdech se ozve, plaché slovo.

Mezi větvemi jim nad hlavou

červánky se ranní rozhořely,

pěšinou se zlaté jiskry chvěly.

A když v pole vyšli, před nimi

kraj už svítil chladnou rosou zšedlý

pod paprsky slunka jasnými.

Po líhách se zlaté nitky předly.

A tam stranou vidět panský dům

na výšině vzrostlý k nebesům,

v červáncích tam všechna okna plála,

sad zelený vůkol – ticho v něm,

jak by s prvním jitra úsvitem

pohádka se jakás ještě zdála...

Složili své břímě zemdleni

v trávě zarosené, v zeleni.

Sedli pod hložinou, oddechli si,

staré hlavy v pěstě opřeli.

V němý smutek duší jich se mísí

ptačích písní jásot veselý.

Neznámý snad přírodě i Bohu

byl ten smutek lidský u kře hlohu.

Před zátopou světla, jež se valí,

oči zvyklé tmě se zavíraly. –

Závěta vzdych těžce. Rameny

lomcoval mu vzlykot tlumený.

Šeptal: „Bože, co se děje se mnou?

vše se halí v jakous chmuru temnou.

Sním-li? řekněte mi! – ó, ne! vím:

zde jsem, – slunce vstává – pod oblohou

všechno svítí žárem plamenným,

a zde mezi květy u mých nohou

moje dítě mrtvé – jako klas

podťatý tu leží. Vím, dnes v noci

ze sna probudil mne divný hlas,

jak by kdos mne volal ku pomoci.

Roztřásla mne hrůza. S předtuchou

na nohy jsem skočil, bez prodlení

po Blažence ptám se – nikde není!

Ó, já věděl dosti! – Nocí, tmou

volal jsem a hledal stopy její,

ale dech se ztrácel v beznaději –

Tušil jsem, ba věděl, – mrtva jest!

hledí ke mně s výše hvězdných cest.

Osud, který černým vírem splavil

naděje mé všechny, syna mi

vyrval, v dálku odnes vlnami,

ve svém zuření se nezastavil,

musel urvat v kalných proudech svých

i ten kvítek s břehů podrytých!“

Sepjal ruce. „Všechno ztraceno je,

všechna naděje a štěstí moje,

všechna práce, v rum a trud a žal

celý život se mi ztroskotal!“

Po bok mrtvé dceři padl k zemi.

A byl strašný stařečkův pláč němý.

Ryšavou svou hlavu kovář chýlí,

přemáhá se, chmuří obočí,

přece slza v řasy vyskočí.

„Zle s ním!“ hučí. „Bůh mu dodej síly,

ublíží si, sám se pochová,

zabít může bolest taková.

Z duše vytržen mu kvítek svadlý,

a v dům jeho cizí lidé vpadli,

všechno ztratil, hůl mu zbyla jen,

jako my je chud a opuštěn!“

Zaslech stařec. Pozvédá se s tíží

na hubených loktech. Vzhůru vzhlíží

ve tvář kovářovu s celým svým

žalem nezměrným a zoufalstvím.

„Pravda, vše jsem ztratil! Vešli cizí,

já odejdu, stopa po mně zmizí.

Padnu někde cestou zlomený, –

stačí vám to? a když vaše děti

po mně budou házet kameny,

pak mi přestanete záviděti?

Vy! vy! všichni vaši! Tolik let

já tu závist z vašich očí čet!

Teď jsem tady. – Tak se osud mění!

vidíte mě? jste-li spokojeni?“

Hlas jeho se lomil. „Do mých ran

vložte prsty svoje, – ó jak pálí!

Vidíte tam přiletovat z dáli

černé hejno nenasytných vran?

Cítí smrt, – přec dočkali se ptáci.

Z mých žil pomalu se život ztrácí,

Bůh sám bolesti mé uleví, –

dočkáte se brzy také vy!“ –

Vytřeštěným zrakem starci hledí,

slova nenalezli k odpovědi,

na čele jen vrásky hlubší jsou.

„My!“ vykřikli s trpkou výčitkou.

„Vy!“ opáčil ostře, – „čekali jste

na můj pád a s plesem zakrytým

dívali se, do záhuby jisté

jak zapadám s břehem podrytým.

Proudům zlým, jež na skráň mou se valí,

vy, vy všichni jste jen pomáhali.“

Trapné ticho bylo okamžik.

„My!“ jen kovář zrudlý náhle vzkřik.

„Tak! my!“ zachechtal se. – „Zapřete mi,

vždy na odpor silami jste všemi

stavěli se mému úsilí,

pode mnou jste půdu bořili,

v duši vám jen podlé záští kvete!“

Ruku zvedl. „Tam se ohlédněte!“

K zámku ukazoval. „Ejhle, všel

v padlou baštu opět nepřítel,

sotva dobyta, – zas ztracena je,

cizák pánem širokého kraje,

právo své a řeč svou vnutí vám,

cizím zvukem znectí boží chrám!

Bez rady a slabí bez pomoci

budete se svíjet v jeho moci,

červi přišlápnutí pod nohou,

klidit nešťastnou tu setbu svou!

Syn můj přišel k vám a ruku svoji

bezelstně vám vždycky nabízel,

a vy? – odstrčili jste ji! žel!

Rána taková se nezahojí, –

s bolestí a sklamán od vás šel! –

Teď pokorně před cizáky v prachu

budete se plazit plni strachu,

beze studu lízat ruku tu,

která bít vás bude. V pokutu

odcizí vám vaše děti vlastní,

dají cítit moc svou odevšad. –

Ale, tuším, v podlé duši snad

budete pak přece jenom šťastni!“

Ostře šlehla slova bezohledná.

Zavrtěli hlavou staříci,

slzy v očích, úžas na líci.

Ale kovář vzkypěl, hlavu zvedna:

„Tak? my!“ vykřik, „my jsme vinni jen,

výbojně že stoupá živel cizí

a že – možno na vždy – utracen

domácí kus půdy opět mizí?

Tak! my! jaká křivda! Přes hlavy

nám se vzepne proud té záplavy!

Vlny s námi hrají. – Na postupu

vlna přižene se lačná lupu,

nás do bouřných vírů uchvátí.

Náhle klesne zpátky odražena,

roztříští se, jenom zbude pěna.

Vlna zmizí, snad se nevrátí,

my však zůstaneme. Přijde jiná,

v jiném proudu zříme znáhla se

s protivnými živly v zápase.

Vlny trou se – je to naše vina?

My stojíme – ať se víry pění,

držíme se břehu s námahou,

v boji různých živlů, v rozbouření

chráníme svůj život, půdu svou.

A jsme tu, kde naši předci byli!

Co víc chcete od nás ubohých?

jsme tu po zápasech přemnohých,

vlny divoké nás nesplavily.

Tvrdé kamenité půdy svojí

křečovitě držíme se v boji. –

Tak!“ – děl kovář, zadýchal se celý,

oči zamžily se, rty se chvěly.

„Tak! co chcete? o život se rveme,

ne o trochu hesel jalových,

o všechno, co živobytím zveme,

o kus chleba, o řeč otců svých.

Kdo v té válce, v divé vřavě její

vždy bez vůle trpí nejkrušněji?

My, my chudí! o nás boj se vede,

úkladů se pásmo kol nás přede.

Nové panstvo přišlo – ejhle změna!

a ten chudý pocítí to dnes!

všechna stará čeleď propuštěna,

zabit u vrat i ten starý pes.

Všichni trpí bez všeliké viny,

pořádek hned zaveden tu jiný,

lid odjinud cizí povolán,

i psy nové přived nový pán.

Tak se nová vlna už tu hlásí,

i k nám do vsi cestu prohlodá si.

Víme, co nás čeká, najdou již,

kterak utisknout nás ještě níž,

udolají lstí anebo mocí,

uberou nám zase chleba z chat,

cizí řeč nám budou vnucovat.

A my? Nu, což – ! Sami, bez pomoci

skrčíme se k hrudám, zaryjem

prsty ve vypráhlou tvrdou zem,

aby nespláchla nás vlna dravá,

až se nehty zbarví do krvava.

Kdo pomůže? trpět budem sami,

nikde spásy, nikde naděje,

kdo nám chudým, skutkem přispěje?

leda slovy, nebo novinami.

Co nám řečí, schůzí různých shon?

Nikdo nepomůže, dobře víme,

nikomu již v světě nevěříme,

nepomůže ani doktor Kohn!

Nikdo, nikdo, ani všichni svatí,

člověk už i víru v nebe ztratí!“

V kletbu trpkou vylil vztek i žal. –

„Pánbůh může!“ Hrouda zavolal. –

„Může odnít kalich!“ Martin praví.

„Ano, Pánbůh může!“ – Staré hlavy

sklonily se zbožně. Kovář jen

vzdorně hleděl k zemi zachmuřen.

A Závěta cítil v oné chvíli,

jak mu vlhnou oči. Hlavu chýlí,

čelem udeřil až v samu zem.

„Pánbůh může!“ šeptá s pozdechem.

A dí Hrouda: „K němu ve svém bolu

pozvedněme ruce. Okem svým

nechať milostivě pozří dolů

k nám chudým a tolik nešťastným!“

Naklonil se k samé zemi znova,

kmet Závěta opakuje slova:

„K nám chudým a tolik nešťastným!“

A ten smutek, který hlavy tížil,

srdce stará divným kouzlem sblížil.

Zdálo se, že náhle mezi nimi

propast nějaká se zavřela,

jakás hradba padla docela.

Hledli na se zraky zavlhlými.

Ba i mistru v koutkách kolem očí

počaly se vrásky divně chvět,

ale jenom zahryzl se v ret.

„Jděme!“ řekl. A sám povykročí,

zas to bílé tělo studené

zvedl v rukou hrubých. Starci za ním

chopili se svého břemene.

Vlály v probuzeném větru ranním

Blaženčiny vlasy spuštěné.

Těžkým krokem po mezích se brali,

a jich stíny v pole zapadaly.

K potoku pak sešli. Blízko mlýn,

ale ještě ukryt do olšin...

Stisknuv v rukou svoji hlavu bědnou

Závěta děl: „Ó, já netušil,

že se takto domů vrátím jednou!“

Slova změnila se v pláč a kvil.

Křížovou šel cestou...

Náhle z křoví

vystoup na záhybu cesty mlýn.

Střecha pobourána, spadlé krovy, –

ze zdí starých trochu zřícenin.

Jaká změna! všechno zvráceno je,

jako v hrůze zuřivého boje

rozvalena pevnost dobytá, –

i ta půda kolem rozryta.

Závěta se nazpět zapotácel.

„Bože věčný!“ vykřik uděšen,

pěstí oči promnul. „Jaký sen!

Kdo tu moji rodnou střechu zkácel?

Lidé! lidé! řekněte mi jen:

v bolestech se zdá mi strašný sen?“

Však již mlynář v ústrety jim běží,

oči vytřeštěné, – chápe stěží.

Děcko mrtvé do náruče vzal,

zesinalé čelo zulíbal,

s hořkým pláčem stokráte se ptal:

„Mrtva? mrtva? Bože, kéž se mýlím!

co se dělo s kvítečkem mým bílým?“

I děl Vácslav smutně: „Bratře můj,

to sám osud zaleh vírem dravým,

ne neštěstí pouhé! Osud, pravím!

Celý rod náš padá, pozoruj!

Do základů v niveč ztroskotána

všechna práce moje dlouhých let,

cizím dravcům v kořist byla dána,

syn můj ztratil se mi v pustý svět,

a hle, bílý milovaný květ

dnes uvadlý nalezl jsem z rána...

Břehy podryty jsou kol a kol,

zoufalství jen roste, hořký bol.

Všechno ztraceno je! Vysílený,

sotva že se cestou doplížím,

hledám známé pohostinné stěny, –

a hle, jenom smutné trosky zřím.

Kam se s bolestí svou uchýlím?

Kam to mrtvé drahé tělo složím?

sříceno vše dopuštěním božím,

rozbity jsou všechny naděje.

Co jsou lidské síly? marné vzdory,

osud odhodí a zláme je!

Pyšné záměry? jen přízrak chorý!

Nadarmo se rveme s osudem,

vír nám pod nohama bere zem.

Co jsme dětem zachovati chtěli,

co jsme v potu práce vystavěli,

všechno tratí se a v troskách mizí!

A lid přijde nepřátelský, cizí,

mocí svojí všechno zavalí.

Osud již tak velí! Konec boje,

složme zbraně, všechno skončeno je,

marný je náš zápas zoufalý...“

„Ne tak!“ pravil kdosi. V úžase

stařec ohlédl se po hlase.

Mladý muž stál, oči zamlžené,

se soustrastí skloněn nad mrtvou.

K odpovědi zdvih teď hlavu svou,

štíhlý, statečný byl. Hrdě klene

vysoké se čelo. Odvaha

hledí z očí, z pevných rysů jeho

vůle, která odváží se všeho,

síla, která všechno přemáhá.

Syn mlynářův byl to. Z dálných zemí

s mnohými se vrátil nadějemi

domů před nedávnem. Však se zdálo,

otci svému podobal se málo,

a tím spíše strýci. Podědil

vůli pevnou po něm, i ty rysy.

Takým dozajista Vácslav byl,

když se odtud vypravoval kdysi,

aby se životem zápasil.

„Ne tak, strýče!“ pravil. „Cítím žal,

jaký srdce tvoje rozerval

nad tím květem svadlým. Kde je síla,

kterou by ta bolest nezlomila?

Všechno ztratit! Ó, já dobře vím,

jak zoufalství chvěje srdcem tvým!

Co tu marná slova na útěchu?

Přece, – jestli vlastním žalem jat

můžeš myšlenku mou sledovat.

Hledíš s hrůzou na sbořenou střechu,

na mlýn starý v troskách? Nežaluj!

Vše se stalo tak na rozkaz můj!

Jak ty jednou, já teď s vzdorným čelem

vědomě jdu v zápas s nepřítelem.

S celým srdcem, s celou duší svou!

Nelituj té chaty vetché! V boji

naše staré chaty neobstojí

se vší poesií dětinnou!

Když boj, tedy celou frontou, pravím!

proti síle sílu svoji stavím,

zvednu z trosek nové zdi a krovy,

veliký a silný závod nový,

který mocným sokům dokola –

i těm v panském dvoře – odolá!

Ty se vracíš zklamán, podlomený,

a já novou práci počínám.

Není konce v boji! jsou jen změny.

Snad se jednou zlomen vrátím sám,

ale věřím, po mně přijde jiný

s novou silou a s novými činy!...

Takový je boj náš, – stavíme

v nejistotě, zklamání a bolu,

Sisyfův ten kámen valíme,

aby vždy se zas nám sřítil dolů.

Nechať padá, stokrát padá, je-li

dosti rukou, by jej chytit chtěly!

Pozvednou ho jednou přece výš!

Zdrtí ještě mnohé jeho tíž,

ale sílu! Zmůžeme ho již!“

Vzdorně zvedl hlavu zrak mu září,

ruměnec se rozlil mužnou tváří.

Hluchý, zcela ztracen v bolest svoji

nachýlený k mrtvé dceři stojí

hladě vlásky její sivý kmet.

Odpovídá tichým teskným stenem:

„Tak! Sisyfův kámen! Pod kamenem

proč však zdrcen zvad můj bílý květ?“