X. V červenci žití rozkvétati může

V červenci žití rozkvétati může

rudý květ tužby Tvé, jíž nesplnění

do spánku buší v úpalu a vření.

Ten utrh' jsem. Měl trny své i růže.

To tenkráte, kdy v doušky vonné lůže

jsem na klín strh' Tě v prvém políbení

a líbal čelo Tvé i oči v blahém snění,

že budeš mou, a vinul k sobě úže.

Tys řekla tichounce: „Jsem tvou, můj milý...“

a štěstí své jsme z plné číše pili. – –

Juž tehdy byl jsem silen trny snésti.

Tu číši dosud moje dlaně hostí,

s ní nestárnu, jak zvykem; brzo dosti

pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí.