X. V PARLAMENTĚ*

– Nechte toho. Je to marné. A pak řeč ta jistě

vzbudila by rozhořčení na nejvyším místě.

Excellencí, na tu věc však nutno poukázat,

je to moment, kde se pravdě nesmí ústa vázat.

Jak jste naivní, příteli můj. Tak co chcete s křikem?

„Vázat ústa“ – jste jak poet. To jste politikem?

Pokazíte straně naší jenom reputaci –

vrhněte se raděj moudře na reelní práci,

jest jí tolik, že se neví, kam se dříve vrtnout –

Svatá pravda, Excellencí. Tož mě račte škrtnout.

Ujednáno. Klub váš bude tedy pro položku –

ale se své strany, myslím, slevíte mi trošku.

Tedy presidenta soudu a dva dvorní rady –

za to koupím všechny čerty s peklem dohromady.

Excellencí, není možno. Nelze povoliti,

jinak se nám doma střecha nade hlavou sřítí,

lid je všudy nespokojen, položka ta bude

jako olej pršet zhoubně v uhlí žhavě rudé.

Je zde třeba něčím stišit žár ten sálající –

přidejte jen ministra nám, jak to v proposici.

Chudák národ! Jak pak dlouho bude trápen hlady?

Tedy: president, ministr a dva dvorní rady.

Tedy v zájmu monarchie, páni kolegové,

odevzdáme svoje hlasy pro položky nové –

Ale voličstvo v tom bude vidět čertovinku...

Pánům voličům též dáme něco, drahý synku.

Naše žurnály to zítra chytnou hezky zkrátka

a nechutnou paštiku tu vloží do pozlátka.

Co jsme chtěli, to šlo hezky k ministrovu uchu,

můžeme být spokojeni – naše věc je v suchu.

A což ti tam? Jako vždycky. Trochu vzdorovali,

konečně se – a dost levně – přece jenom vzdali.

Jakž, můj drahý, jak věc stojí? Můžem litkup píti.

Dva už máme, musil jsem jim hezky zaplatiti.

Třetí nechce. Nedivím se. Kavalír to starý,

problesknou v něm ještě chvilkou romantické žáry,

tuším, že on s úctou hledí k Aristida věnci –

musí pro mobile verbum asi k audienci.

Pak je všechno urovnáno – a věc naše zdráva.

Tož je dráha hezky hladká – bohům dík a sláva!

Nuž, co chceme? Které stesky srdce naše rozdírají?

Oh, ty prázdné lavice zde zpaměti je snad už znají!

Dejte nám, co odkázáno je nám navždy dějinami,

co nám svatě přislíbeno královskými přísahami –

naše právo! Viděl jste ten nový balet? Roztomilé.

Celý sbor ve vzduchu takřka tančí pěkné balabile,

růžový gáz jako mlha zdá se nésti po jevišti

a jen steré štíhlé nožky ve tricotu se v ní blýští –

roztomilé, jak vám pravím – Co to ten tam mluví asi?

Eh, to víte, znáte už těch povedených sýčků hlasy,

pořád hudou jednu píseň – že už je to neomrzí –

ale na to balabile zajděte si hezky brzy.

Jak vy snad se usmějete: „Zas ty staré pergameny,

to je důvod nemoderní, také trochu bezecený –“

Však, pánové, tento důvod zdál by se vám býti v květu,

kdyby jej tak akcentovat mohlo pár set bajonetů –

Hoj, tam padl, tuším, vtip! Tak? Pravda, ti tam bouří dlouze.

Pojďme slyšet. O vtip dobrý je v té síni věru nouze.

Sláva vtipu! Bez nich by zde musil člověk nudou zšílet!

Oh, nebožtík páter Greuter uměl jimi hezky střílet!

Však se střezte: Dnes zde stojí mírní tiší prosebníci,

a vy odpovídáte jim posměšnou a chladnou lící –

dejte pozor – musíme-li promluviti jiné tony,

krev vám ztuhne mrazem v žilách – a vy znáte zvuky ony,

hřmí vám z naší historie – tam ji naši otci pěli,

nemyslete, že my, syni, jsme tu notu zapomněli –

Žádám, by pan řečník se už vrátil odkuds z nedohledna,

položka, k níž mluví, jen o stavbě místní dráhy jedná.

Mýlil jsem se: co tu praví, to už po paměti hude,

a už vidím, že v tom sotva jedno zrnko vtipu bude.

Bože milý, je to směšné, jak ti lidé vytrvale

tak se ženou po tom divném fabulosním ideale!

Jeden z přátel oposičního řečníka.

To je jedno. Rachejtlí jen prskne řeč ta v tomto domu,

ale u voličů bude hřmít to jako rána hromu.