X. V předtuše.

Tvé přísahy, tvůj zápal, sliby ony

tak divně pronikly mi duši celou,

jak dissonance, jež se mísí v tóny,

když struny tknuty rukou neumělou.

„– – tvá, věčně tvá!“ – – snad v podzimku či s jarem

žár nový v mladé duši tvojí vzplane

a přísahou svou po způsobu starém

zas nadchneš jiné srdce rozhárané!

A snad v tu chvíli, již ti osud chystá,

a starostlivá péče dobrých lidí

krb, kde by blaženosť tvá byla jistá

a nevěstou tě mnohý zrak již vidí;

snad matka tvá již vyhledala muže,

jenž usedlý je, mnohé cnosti chrání,

tys poslušna – než svadnou slední růže,

snad nazývat tě budou milostpaní!

Věř, zasměješ se nad tou láskou naší

i nad vzpomínkou na ni bezcennou,

mír domácí pak bude tobě dražší,

a budeš vzornou, milující ženou.

Kéž kol mé hlavy dřív noc černá visí,

a krvavý červ ničí moje tělo

i chladné rty, jež líbala jsi kdysi,

a srdce, které tě tak rádo mělo...