X. Vašíčka Nejlova bloudění.

Ještě dále, u všech rarachů?!

Sečkej několik jen rozmachů!

Ale pozor, patři čas jen krátký!

Jenom mžiknout, hned musíme zpátky!

Nikdy neslyšel jsem hudby také,

hrozná je a sladká společně,

otráví i zmámí smysly všaké,

chtěl bych žít v tom koutě pověčně.

Pěkné divadlo jen pro boha.

Umí hrát pan Čas, nu to bych řek!

Táhne smyčcem, mine jeden věk.

Jak se líbí ti ta mátoha?

Měl jsem chuť tu strunu přeseknouti,

podívat se, jak se vesmír hroutí –

Bylo mi ho líto. Z toho kouře, dýmu

snadno moh’ by dostat zánět, aspoň rýmu!

Brachu, dým ten z mrtvé hmoty je,

co ji Čas svou hudbou zabije.

Kdo ji opět oživí? A jak?

Zavři oči! Stůj! Snaž nemyslit se! Tak!

Co jsi cítil, tušil?

Bylo mi,

jako když jsem zmíral na zemi.

Byl jsem tupý, malomocný. Tělem však

tikot, chvění, vír, proud v tisícerých

částkách jevil se. Kdes v hloubích šerých

vědomí mé tížil hustý mrak.

Živá hmota, z níž se princip ztrácel.

Vůle mizela. Tu zapotácel

jsem se náhle na půdě jak sypké vratké.

Rovné stěny tři a nekonečné, hladké,

roura úzká, noc v ní rodí se a běhá,

hledím do ní, za mnou světlo slunce šlehá,

chce mne chytit, pryč! já nenávidím světla,

střemhlav padám, myšlénka tak rychle letla.

Myšlénka ne, stav jen, pudu tíseň.

Ještě hloub, ještě dál ženu se divoce,

očima hltám tmu vábivou široce,

líbeznou vůni, tajemství plíseň,

ruka se rozvírá, dál, dál,

jedinou touhou jsem plápolal,

dolů! v šílený let!

V nicotu smět!

A nikde konec; nikde hlína lidí svítící,

tma, tma milosrdná, něžná, hřející!

Hrůza! Je světlo za stěnou tou?

A stěna se zbortí? Dále! Hou!

Ještě hloub! Ještě dál! Až dolů!

Nu a pak? Sešli jste se spolu?

S kým?

S bohem!

Nic jsem nevěděl pak.

Na třísky rozbit byl vědomí vrak.

Pojednou cítím, jak tělem mým

záchvěvy pravidelné trhají,

dechy, jak stroje když do prázdna dým

přerušeně vrhají.

Oživl jsem.

Dobrá, milý hochu,

analogicky suď trochu:

Bůh tak oživuje mrtvou hmotu,

jenže pochod ten je zpáteční.

Štěstí klid tím mění v bědnou psotu;

vím, jak mrtvou hmotou se to sní.

Je to jeho tvář, jeho oči, jeho hled!

Můj drobečku sirý, ubohý, holý!

Před rokem bylo to naposled – –

Mě svět nic nemrzí, mě jen srdce bolí,

plakala bych hned.

Pod našimi okny roste oliva,

ah tam –! Děťátko mé, kam jít?

On chce si tě vzít

a mě zlaťáky odbývá.

Ne! ne! Tys mé! Ale co jíst?

Pod našimi okny roste z růže květ,

ach komu bude kvíst?

Mám prý jít za kojnou, povídá matička.

A kdo tě bude líbat, kdo ti pět?

Pojď! Pod našimi okny teče vodička –

Jedna z našich lidí! Silná, saprlot!

Zkusím, získám-li ji pro život.

Zdrávas, panno!

Zdrávi buďte, pane!

Pocestný jsem lékař, každou nemoc zhojím,

vředy sebe horší obratně já skrojím,

znám tvou ránu, třeba pouze chtít,

zhojím tě!

Mne nelze vyhojit.

Svůdce svého zapomenout radno.

Hle tvé dítě! Jaká radost matce!

Jak strom jarý vyroste ti krátce,

budeš žít zas veselo a snadno.

Bůh, jenž živí nejmenšího broučka,

postará se o tebe i kloučka.

Hocha znám, jenž dlouho má tě rád,

vezme si tě, bude pracovat.

Tento sáček do začátku měj!

Zdrávas, panno! Život krásný znej!

Co mi zlato, život s jasem svým!

Má být dítě jednou nešťastným

jako já? Ta drobná hlavička!

Pod našimi okny teče vodička.

Vidíš, darmo’s chtěl být andělem!

Poznám pravé lidi hned.

Chovati je nehodna je zem –

Co to? Lidsky kalí se tvůj hled!

Byla matkou!

Žila, co žít měla

a pak s pohrdáním mřela.

Neslyšíš v tom starou pravdu znít,

že je líp se ani nezrodit?

To dřív ti lidé taky tak plakali,

ponocní pištěli vždycky stejně,

sirény svůdné tělem lákaly,

duše se v zemitém topily lejně.

Král vždy byl otrokem nízkých sobců,

vesmíru loďka se houpala klidně,

tygr též řádil uprostřed skopců,

nebeský tatíček kýval mu vlídně.

V trojkolce vášní s brunátným hávem

vždy světem projížděl človíček zvíře,

zlato vždy zvonilo tak rovným právem,

myš se vždy skromně krčila v díře.

Dvanácte časů sedělo při ohních,

padaly řeky v hladové moře též,

kde smrt ústila, života ústil smích,

babylonská také se stavěla věž.

Lidé se zběsile pářili jako dnes,

kopřivy pálily a kvetly růže,

ubohý dav sotvaže hles’,

hlava se přimkla k ramenům úže.

Uliční šlechtě se křičela sláva,

nikdo si nevšímal lidských vzdechů,

platila čísla nekolísavá,

penízky rovněž tak cinkaly v měchu.

Ráno vždy klusalo na hrbech velbloudích,

chudých a pokorných do tisíců bylo,

kdo náhle vzkřikl, také hned ztich’,

ztichlo, co vzpourou zahlaholilo.

To dřív ti lidé plakali taky tak,

pod bičem úpěli stejně,

bez rohů stádo, bez hromů mrak,

duše se v zemitém topily lejně.

Mnoho’s grošů, zdá se, nevyzpíval!

Viděl’s, jak lid otevřhubou zíval!

Bahno, jen se povrch v slunci blyští!

Pojď! projdem se trochu po tržišti.

Ženské maso! Rozkoš přelaciná.

Pohleď! – Starče, zač ta kopretina?

Pane, datlí v prknech kupuješ.

Přistup, zboží prohlédnout-li chceš!

Jistě vkus máš! Perla! Černooká!

Nejlepší huriska! U Proroka!

Stéblo pas, vlas záře luny,

ňadro pomeranč, jen ssát,

ústa červec, zulíbat,

mrštné tílko divé kuny –

Koupím. Chceš –?

A – tak tři sta!

Napůl!

Jaká čistá linie!

Přijdu na mizinu dojista,

ať mě boží oheň zabije!

Zde máš pět set! Sem s tím pěkným ptákem!

Ale zůstaň i dál darebákem!

Pekla nápady! Co s ní?

Půjčím ti ji na pár dní!

Nesmysl! Mě znáš přec! Ale slyš,

na chvíli mi sem ji postavíš!

Ne tak! Dále! A shoď jí ten rub!

Dobře, nyní trochu poodstup.

Božské formy! Je přec boha část

v dívání se kráse sněžné!

Hle ty záhyby a soulad! Jemné, něžné!

Jediné snad, co lze bohu

plně krást.

Hochu, to už dávno vědí lidé.

Nebe také křesťanští maj’ Židé:

na tvář boží věčné patření.

Nu a Petr ve svém zastření –

Chvíli dívej se a duchem zmládni,

ale déle? zdá se mi to fádní.

Hleď, je čistá! Nechtěl bys ji svíst?

Dost! Ji bolí nohy a chce jíst!

Odveď ji!

Kdy ženy kmit mně skoná?

Jaké upomínky! Tona! Tona! Tona!

Věčné svatby šeř – vonná a vlahá!

Mystických rozchvění bráno!

Pod rouškou temnou Noc tulí se nahá,

na říze hvězd bledých nasypáno,

Den u ní modlí se v tajemství blaha.

Obrovských křídel měkkým drobným pýřím

kryje ji ještě, sotva dýchá mládenec,

podušky rovná, palmy vije na věnec,

pohrává jemným vlasem netopýřím.

Zadívá se do ní zlatým, bystrým okem,

teď nach zaplál tváří jí tmavou,

dech zahýbal ukrytým bokem.

Teď polibek dal, teď nahnul se k ní

v šílené touze zlatou hlavou

a splynul v ní a s ní. –

Jak ta hlava zapomíná lehce,

ale srdce zapomenout nechce!

Někdy dávno už – já nevím nic –

jsem višně lásky trhal, jed’,

snad šílel jsem, snad srdce měl jsem víc,

tys červenala a já blahem bled’,

tys vedle usínala dřímajíc.

Je to tak dávno – já nevím nic –

sejde z očí, sejde z mysli, viď!

říkalas: ráda! řikalas: přiď!

a nastavila tělo, líc.

To líce záhybů plno, má láska voda,

usedlá, klidná, bez síly,

hromy tytam! Chceš říci škoda? Tedy škoda!

Hleď, tam hádě v tmě se bělajíc

sem leze, had protivný, zavilý!

Byl někdy dávno už? Já nevím nic –

Protivná hlína země

zas volá ve mně

nezničitelná:

ženo!

Ještě mžik jen dej mi zachytiti

své ohnivé světlo bílé,

jen záblesk ať ještě do očí svítí!

tak upřímné, tak roztomile,

jen jediný, poslední paprsek v žití!

Pak v komoru zavru se, na oči pásku dám

a těžce budu vzpomínat,

jak na kolena jsem tě klad’ –

a budu šťasten v temnotě, sám.

Bělmo mi potáhne zornici chorou,

paprsek poslední srdcem mi kmitat

hasnoucím sluncem nad modravou horou.

Jdu v komoru již, dívám se zpět,

jdu vyslance duševní temnoty vítat –

Jdu slepý lkát, dumavě si pět.

Na cestě k smrti

jak vzpomínka drtí!

Svůj dech mi dej

a rtů pal,

krve rej,

co život vzal –

mě zulíbej!

Je život můj

prsti kvil,

pluh tam ryl –

při mně stůj!

Neuleť!

Umírám,

hasnu, hleď!

Svůj dech mi dej,

pospíchám,

mě zulíbej!

Za tebou, jen tebou k bohu jít,

tvé duše jemným nápěvem,

tvé duše měkkým úsměvem

pouta svá rozdrtit!

Chacha! Že ta holka bílá

krev ti v těle pobouřila!

,Božské formy!‘ Vícekrát

nesmíš se v ně zakoukat!

Hlava pak svou míru ztrácí.

Se mnou! Máme jinde práci.

Nalíčil jsem past a myš se chytí.

Nedala se dlouho přemluviti!

Kdo?

Ta dívka. Mluvil jsem k ní mnoho

o čistotě, nevinnosti –

Hoho!

Jen slyš dál – pak dýku jsem jí skryl,

do paláce jsem ji dopravil,

za fatku dal správci paláce –

na divadlo pojď a do práce!

Tiše! Hle dvou polobohů líce!

Tuším druhá půle exposice.

Tak co pařezy tvé?

Dobře! Spí!

Já je štípu. Považ, chtěly růst,

bujnět začly, bídné pahýly!

Haha! Máš dost sekyr ostrých na ně?

Za minutu mohu stokrát seknout.

Já snad ještě víckrát. Co tví holomci?

Umějí to. Jen je dobře šatit,

krmit, kupovat je lesklým plíškem.

Tedy chtěly růst?!

No! Ale třeba

blesknout sekyrou a nedutnou již!

Jen když mízu dávají!

Toť hlavní!

Nejde-li to dál, což! banka půjčí!

Sousední mýť, zdá se, příliš roste.

Tupé sekyry tam. Velká volnost.

Vhodná chvíle – nemyslíš? co říkáš?

Blahobyt by nakazit moh’ naše!

Polib, bratře, mě! Však na polovic,

na polovic, rozumíš!

Nu ano –

jak to navlíknout jen?

Malá starost,

snadná zápletka – můj servus zná to –

aby nezdálo se, my že začli –

Půjde do tuha!

Nu kapka krve!

my nic, víš? Ti budou nejmíň platit –

Ano! a pak – hm! Můj pane bratře,

nám jde jen o blaho pařezů,

jediné to mějmež v paměti,

my jsme sluzi z boží milosti,

my jsme v rukou Jeho nástrojem!

Pane bratře! Slzím pohnutím,

jak jsme šlechetni, jak nechápou nás!

Na má prsa! My dva jedno jsme!

my jsme my! – Ach, pane bratře, škytám –

Zde již pro nás padá opona,

ostatní ať hřích sám dokoná!

Jeho Majestát – Jeho Majestát –

Šel si také zabumbat!

– byli právě v prvním snění

dýkou zavražděni!

Obsaďte všechny východy!

Jaké příhody! Jaké příhody!

Kdo je vrahem?

– Hledejte vrahy! –

– Zabit je pán náš drahý! –

– Včera mi slíbil –

– Hledejte ho! –

– Prchl asi podle všeho! –

Ten cizí kníže, co přijel včera –

– Mluvil s ním ještě za večera! –

– Měli prý spolu svádu! –

– Chce uchopit zeměvládu! –

– Je v paláci! – Zabil ho! Vzhůru! –

– Ztrestáme ničemnou stvůru! –

– Kde je? – V pravém křídle! –

– Honem než uteče! –

– Ten meč ho na kusy rozseče! –

To ostatní už sami dokonají.

Pro nás zatím klasy jinde zrají.

Co jsi ztich’? Eh – jistě od vína,

při němž čert pomalu usíná

jako myšlénka – to slyšel’s snad,

myšlénka že může usínat!

Pravda!

Neusne však docela,

probudí se třeba za tři pokolení,

vzletne, jakoby si vzpomněla,

znova bouří, posílí ji její snění.

Čertův nápoj! chutná jako krev.

Pekla elixír to pro úsměv.

Silný duší příčichne-li k němu,

nebolí nic, usměje se všemu.

Chacha! Ty! byla to rozkoš čertovská,

jak tekla za námi krev ta lotrovská!

Ta ještě poteče. Osud dvou národů změní

na dvě, na tři pokolení.

Jejich to vinou! Ať se stydí

osud svůj připínat na dva lidi.

Roste to s nimi, mají to v krvi,

instituce jich to mrví,

vem jim modlu, jinou budou chtít.

Otrokům vždy třeba modlu mít.

Systém násilný a bodavý;

proto nejlíp počít od hlavy.

Hlava někdy mnohem lepší údů,

nejčastěji obě pro ostudu. –

Pohleď v pravo! Tamta mladá paní!

Její muž s tou vyholenou bradou

čtyři řády má, je dvorním radou –

mám, věř, pekelnou chuť na ni!

Pro mě! Jen se tuze nezapleť!

Ah tam vedle, hleď!

Milostpaní jako velká nicka,

vedle dcera, bytost etherická,

suchý manžel, dokola pár hejsků,

ulízaných, vyšňořených pejsků.

Jeden – Její oko plno lítosti,

anděl! – a já čert! – to oko vraní!

Slyš, jdi zakousnout se do té paní,

já jdu k etherické bytosti.

Nezapomeň dát jí pít!

Bude se ti moci snáze

na krk zavěsit.

Drž se, hochu! Jak ti oči planou!

K smíchu, brachu! Na shledanou!

Jak jsem znaven! Viděli jsme dosti,

živlů všech jsme zatím příliš syti.

Chtěl bych však přec ve svém mozku míti

více jistoty než pochybnosti.

Pravím ti, že lépe část je mít!

Nechtěj vásy, radš ji rozbí v střepy,

na celou se díváš vlastně slepý,

proto dřív ji třeba rozrazit.

Chceš jen negaci a jen se mstít.

Dobrá, rozbiju ji! Kdo ji slepí?

Blázínku! Nám právě o to jde

kácet modly, z části k celku hledět

chceme, nesmíme však nikdy vědět,

zvídat ano, vědět nikdy ne!

Věčná rozkoš, nikdy neunaví!

Stálou změnou vyhraní se duch.

Chce-li, ať si prasklou vásu spraví

ten, co říkají mu bůh!

Časem tlachal jsi dost veliký.

Snědl jsi dnes málo logiky,

ale trochu porozuměl jsem:

vlkem jste, jenž k nebi řízně vyje,

krátce falešným jste akordem

kosmické a věčné harmonie.

Sluha ponížený! Zdá se mne,

vysoko že bloudíš od země;

díval jsi se k nebi dlouho snad,

mohla by ti křídla zpelichat.

Hleď ta plocha nebes bledě modrá,

tichá, mírná jako člověk dítě,

tvář z ní usmívá se prostá, bodrá,

čekáš, každou chvíli políbí tě.

A přec pod ní život lítý, srázný!

Ten chci ničit, proto držím s vámi,

upřímně však pravím, mezi námi,

prostředek náš hodně nehorázný!

Nelze jinak! proč zákony světů

zřídil měřítkem bůh tím?

Jakých výsledků svým bratrstvím

došel tichý prorok z Nazaretu?

Síla, vůle, nutnost, to jsou pojmy,

na nichž nutno znova budovat,

ostatek, ač krásný má to šat,

citu illuse a liché dojmy.

Hledám sílu – míval jsem ji kdysi,

teď se ve mně všechno divě mísí,

nuda, slabost, vášeň – na mou věru

chtěl bych klnout za to Luciferu.

Sílu vědět –

Plné poznání

zmatením vždy duše zavání:

s ideou tou šílet – nejde již,

a což tenkrát, jak jsi zmrzl, víš?

Úplná tma!

Škoda! – Lze jen tušit,

zkoušet, pokud Věčný dá se rušit.

My, co jasný rozum máme v čele,

zkonstruujem vše si přeuměle,

ale vše to pouze střepiny,

podstatu zná jen On jediný.

Těžká písmena má ve své knize.

Rozum – šílet! Hm! Což – tedy vise!

Ovšem, možno pouze nevědomky

jako bleskem stihnout jeho stopu,

jenom blesk a zas máš záhad kopu,

na dně duše stěží zbudou zlomky.

Oč je lépe zůstat v nicotě!

Bůh je tedy živý v životě?

Pravda, v životě! Než život ten

proti onomu je stínem jen.

Mimo život –? Někteří přec tvrdí –

Idealismem to příliš smrdí!

Není jiný život! Rozuměj:

kámen zde a pohoří tam měj,

zemi zde a onde vesmír celý.

Vykládáš vše pragmaticky, suše,

pravdu rci: zda nesmrtelnou duše?

Ovšem! To je casus dei, všeho!

Nelze popřít existenci jeho –

Víš, tak někdy jisté známky mám,

lže je všechno vzdušné zdání, klam!

Bloudku! Chceš-li zvědět pravdy kus,

mám tu lapis diabolicus.

V plamen jeho třeba pohleděti,

matný smysl očí zostří se ti –

Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,

národe můj!

Slyšels kdy o svobodě zpívat?

Víš jistě, co je vřelá krev

pěnící, bouří burácející?

Mumie ústa se pohybují,

hřbitova pán měkce jí stele,

mrtví nadšeně řeční –

Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,

národe můj!

Kde jsou hořící pochodně vítězství?

Kde planou vysoké hranice slávy?

Bohatec hoví si na plném žoku,

chudý zmalátněn sklání svou hlavu,

výkřik zní obou: žaludek! zlato!

volá se na pomoc bůh,

volá se na pomoc právo,

bídáci, sobci, nikde zanícení;

žaludek! zlato a zlato!

Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,

národe můj!

Hlásám nenávist hroznou, nešetřící,

po lidstvu dupám, pohrdám lítostí,

s barbarskou, vztaženou volám pěstí:

mrtvolo, vstaň!

necítíš políčku v tváři?

nevidíš na ní vrahovy sliny?

Bezectně máš-li již zcepenět,

nech žaludek žaludkem, zlato zlatem,

čelo své vypni, rozhal svá prsa,

rvi se vztekle a divoce,

o svobodě posledně zazpívej

a pak zhyň! –

Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,

sketo schliplá, národe můj!

Široká, volná, rozlehlá step

ztracené svobody dumy si hvízdá,

jak vítr travinou zašustí,

jak šakal zavyje táhle, vzdorovitě

a oceán v dálce zahučí.

Zapomněls na ni, prérie duchu shrbený,

neučila děti své po ní se prohánět,

poctivě bojovat kopím.

Zahnals je do zdí úzkých a kamenných,

kde oknem jen volnosti nebe se modrá –

a vrah se chechtá, výská a bubří!

Proč bloudíš po stepi, proč úpíš?

proč smýkáš hlavou po zemi svaté,

proč krví ji třísníš? Zpět jich nepřivoláš!

Ztracená píseň tam nahoře bloudí

paprsky měsíce zachycená,

mléčnou drahou se potácí,

ztracená píseň volnosti národa.

Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,

národe můj!

Zhynulý nemůžeš zhynout,

nemůžeš vstát,

nejsi už národem mým,

národem volné stepi,

národem divého moře,

národem blesku a bouře,

národem zpěvu a vítězné slávy! –

Budu-li klnout ti, zasměješ se,

volně-li zapěju, nerozumíš,

tož zůstaň ve zdech, národe žaludku,

národe cizí mi, mrtvolo živá –

Bože jediný, živý, bože svobody,

hle já se kořím, já prosím,

svobody syn,

volnost svou v oběť ti kladu:

dej jediný blesk mi,

jedinou myšlénku,

ať dobiju prohnilou sketu,

bývalý národ můj,

jejž miluji dosud,

snad kus mé krve je v něm,

jejž nenávidím a lituji,

bože, dej mi,

ať na tuto pobřežní skálu

vyzvednu tento národ,

ať bývalý ukážu domov,

travnatou, rozlehlou step,

ať ji zlíbají posledně

dumavou písní zchvácení,

písní ztráty a hořkosti,

pak zapálím prérii travnatou, suchou,

zapálím pralesy, národ v nich zbylý,

krvavou oběť tobě, ó bože,

poslední krvavou národa oběť.

A pak, živý bože svobody,

vyrvu si z ňader srdce své,

v hořící step ho uvrhnu

mezi svůj národ umírající,

se skály v pěnící skácím se moře.

Bože jediný, živý, bože svobody,

hle já se kořím, já prosím,

svobody syn – –

Já jsem bůh svobody.

Synu můj jediný z tohoto národa,

hle národ tvůj –!

Otroci – kletbu – je však líp –

Jak dým velebně hle stoupá z oběti.

Jestli pak až k trůnu boha doletí?!

Ale kde! Však tito mučedníci

svatě vstoupí božskou před trojici,

jako věří, ještě dnes. Duch starcův jedině

bez syna i ducha v pekle spočine.

Veliký tys v bohu trojjediném!

Nemáš chuť též mísit vodu s vínem,

lacino si na proroka hrát?

Pozor, mohli by tě křižovat.

Dám ti k tomu radu jasně znící:

zanech lepší stádo bojující!

Slyš, jak křičí: láska! láska! láska!

škoda, že jí dříve neznali.

Sleze se to v nebi čistá cháska!

Krásná svá tu těla nechali,

vyroste z nich dobrá tráva zvěři.

Vzít je měli k té ostatní sběři –

Sběř – zda věřil bys, že dosud mezi námi

jediný je z rudých kardinálů?

Povětšině obyčejní chámi,

hrstka papežů, dva tucty králů:

byli silní, jichž se svatí báli.

Ostatní se akkomodovali.

Jak země ústa rozvírá dychtivě,

jak je plamenem mrská a honí,

hraje si, pouští, zas bije je vášnivě,

lícoměrně nad nimi se kloní,

lidským se spůsobem usmívá křivě,

tepe je jako je rodila chtivě!

Divý shon, výkřiky obětí!

Vzpomínám: ve snu kdys v letu

právě tak viděl jsem podsvětí.

Modlitba starcova kosti mi proniká!

Do těchto plamenů zapadnout z vysoka –

Zatím nepadej, můj zlatý!

Spálil by sis trochu šaty.

Mnoho ještě spatřit musíš,

po řadě všech jedů zkusíš.

hle, už rozsvítili nahoře!

Jdi se chvíli prohnat na moře,

zkus, zda v jeho širé nádobě

zachytíš věc o sobě!

Na hřbetě divoké mořské vlny

za svitu polární hvězdy sedám,

v odlesku jejím pravdy obraz plný,

velikou člověku hvězdu hledám,

čelo mi smáčejí pěny a vlny.

Král projíždím moře nahý a sám

na hřbetě divoké mořské vlny,

hledaje obraz tajeplný,

obraz maje předmět mám.

Jak uvidím ho, šípem v něj hlavou,

zlato se jeho mi do vlasů chytí,

myšlénka proletí komůrkou tmavou.

Na hřbetě mořské sedím vlny,

tam dole člověku hvězda se svítí!

Střemhlav v obraz tajeplný!

Sladká honba! Děkuji ti za radu.

V zespod třeba rychle chopit zásadu,

překlopit ji, obrácená karta.

Kýho čerta! Co to za caparta?

Panchart sliny mé a této skály.

Jako mšice živ je čas jen malý,

strojek hravý, dítě zázračné,

pozor dej, teď žvanit započne.

Užásané, udivené

přišlo dítě ve chrám loutek,

rozhledlo se po životě.

Tisíc barev pestrých, vábných,

každá barva tisíc dojmů,

každý dojem jiná radost,

jiný květ a jiná vůně.

Květy daly zlatá křídla,

mělo dítě snivé oči,

vznášelo se nad životem,

tichou radost z něho v srdci,

tichou rozkoš v čisté duši.

Přiletěla paní Skepse,

setřela lesk snivých očí,

zlatá křídla přestřihala,

vytrhala bílé brky,

až krev horká skapávala,

otrávil i čistou duši,

pokálela dětské srdce

jedem rozumu a vůle.

Jenom ve snu, paní Skepse,

nemáš moci nad dítětem,

jenom v noci čistá duše,

jenom v noci snivé oči,

jenom v noci zlatá křídla.

Nemá snu a nezná noci

dítě dneška, člověk vůle.

Chodí se skly po tom světě.

Dítě, jednou dojdeš k cíli,

milý bůh skla rozbije ti,

vyloupne tvé modré oči,

utrhne ti moudrou hlavu,

sní ji, bude chutnat trpce.

Dítě, nejlíp na tom světě

nehledati, neviděti.

Rozbí brejle, vylup oči,

hlavu utrhni si samo,

tak choď s trupem po životě

dle zákona přírody.

Nadějné to pokolení,

škoda takých v světě není.

Ovšem, ale satan při nich zívá.

Zbytky jeho prachu vem,

pěkný zárodek se v něm

moru skepse skrývá.

Divno! Nikdy neuzřel jsem těchto zjevů,

a přec všechny známé, blízké mi.

Jak bych slyšel v hloubce v podzemí

ohlas vlastních, zahynulých zpěvů.

Možná! Odletky to zlomené

z jednoho a téhož kamene;

vnitřní spojení je zajisté,

bývá zkalené a nečisté.

Některá část prapůvodní, zbylá

společná je jistě v základech,

náhodou se v duši odhalila.

Konečně bůh prastrýcem je všech.

Hleď na příklad tamtu obludu,

obkročmo jež plave na sudu,

rukama ho tiskne, objímá!

Dlouhé, rozsochaté nohy má,

vychrtlé tělo, v něm oheň se mžiká,

konvulsní záchvaty, supí a hýká.

Illusi má. Se sudem se točí.

Pohleď jeho vyboulené oči!

Dřevo sudu představuje pannu.

Patří k druhu ssavců Don-Juanů.

Nikdy zničitelná v těle země!

Bratře Don Juane, poplav ke mně!

Blázínku, ten nepoví ti nic,

jediná v něm hoří z množství svic.

Stačí myslím dobře, pane,

jedna idea-li vzplane,

jestli prudce šlehne oheň její

od západu v dáli k východu,

až se stvořiteli brány chvějí.

Tato spadne zpátky v přírodu,

z krve je a spadne do krve.

Hm! když uvažuješ, každý jev

z hlíny pojde. Hmota boží krev!

Hleď ta smečka psů tam! Co to rve?

Je to slunce! nad močálem tím

svítilo kdys, bylo všemu vším.

Chápu! Ubohý ten genius!

Dotk’ se země, strhli ho a bijí,

po zvířecku jásají a vyjí,

v tlamě krvavé má každý kus.

Vedle hned se koupe devět Mus.

V močále! Jsou v sladké besedě!

Jak cnost, pravda, dokud tone dole,

vyzrát, vyčistit se musí v bole,

tak i krása dříve v šeredě.

Tamhle rytíř na té bílé koze –!

Slavný válečník! K novému boji

se sirkami hraje plány strojí.

K ďasu! Na jedné si tanče noze

dědek tentam – pamatuji dosud –

Vševěd je a říkají mu Osud!

Znám, jak s lidmi točit umí křepče!

Není samostatný, bůh mu šepce –

Ty rudé kapky – odkud padají?

Jsou písně zhuštěné v nich nezrozené,

pravšední lidskou bědou potlačené,

pak květy, předčasně co svadají.

Zvláštní úmysl to všehomíra,

záští maně tím se ve mě vtírá.

Onen muž, jenž za ničím se honí,

padá, zvedá se a zas se kloní?

Světec, cílem honby jeho víra.

Onen vztyčený jak maják hoří!

Šílenec, jenž nový svět si tvoří.

Šťastný! – Ona žena – pohled děsí!

veřejně se tuším nabízí,

marně však, jí nikdo nevšimne si –

Bujný štěp a chce růst do mízy.

Její tvář – ten známý líce ovál!

Kdysi’s její tělo umrtvoval!

Barunka? Ne, hrůza! Kývá!

Ona!

Pryč, ó myšlénko! To – není – Tona –

Slabší lidé než se zprvu zdálo,

lidskou krokvicí své stavby měří.

Mor ten účinkuje velmi málo!

Lidé ještě příliš mnoho věří!

Málo zkázou zasáhnutých mrch,

mor ten padal pouze na povrch.

Kdyby hluboký byl – marná práce –

zachvátí pak celé generace.

Ztráta a hoře? Vina či chtíč?

Bloudění, reptání – původ a příčina?

Hledej a zoufej! Mistři! Moudří!

Řečí tak mnoho, jdi, povědí vše!

Rozkouskují tě a slepí!

Rytíř! vyšel hledat samotu.

Ostruha mu schází na botu.

Skepse v hlavě zmíchala mu vody;

za rohem, hleď vešel do hospody.

Svou pochodeň vezmu, ji nad hlavu dám,

do tmy jdu, snad mi nohou nepodrazí,

snad nepadnu do jámy lví,

snad vrátím se, snad ne.

Chacha! Hádal bys, na energii!

– Pekla půl je skryto v tomto slově –

Tenhle zelenáč se láskou svíjí

morem zmaten místo k mladé vdově

k soše Apisově.

Předl jsem vlastní si roucho,

nahého bičoval jsem se,

v zrcadle pekla se zřel.

Božskou jsem sílu ztratil,

Satane pojď!

Proč se k čertu kohoutí?

Ubožáka kormoutí,

že měl špatnou pochůzku:

prodal málo odpustků!

Přijde za to na den do věže.

Teď nenechá čerta na pokoji.

mní, že prázdnou kapsu čert vždy zhojí

u lupiče nebo papeže.

Ďáble! Tvor ten pěkně pěje,

zdá se, že se nám i směje;

naposled v nás tuší nebezpečí

pro pána, jenž stvořil jej –

nerozumím dobře té psí řeči.

Snadná pomoc. Rozuměj!

Vzývači sebe! Vzývači sebe!

Strakaté dvojnožky! Očima šlehají!

Proč nejsou jako ostatních dvojnožek?!

Táhněte, strakaté dvojnožky,

vzývači sebe!

Neseme svobodu psům.

Děkuji, dvojnožko! Táhněte chcípnout!

Vím, co nám nesete.

Jdete nám pokoj duší krást!

Co soudíš o psí duši?

Psí duše nesmrtelná!

Všech ostatních chcípne!

Táhněte, strakatí,

táhněte, dvojnožky,

táhnete chcípnout!

Zakrývám tělem svým páchnoucí stoku,

doma tu sedím v teple,

líbám ji, čekám, až přijde si konec!

Hola! to je hlemýžď, který směle

skořápku svou v trosky rozbíjí!

Rozum svůj však strká do – podpatku,

jak ty kdys, sám sebe opíjí.

Ale věru jeden z nejlepších,

skoro člověk, tragika a smích.

Vstaň, člověče, zanech toho zpěvu,

vzácní hosté přišli na návštěvu!

Útvar té hlavy a výraz štvaný!

Podivný lotřík, zdegenerovaný! –

A ten druhý – Jedna hvězda byla,

nocí tebe, jej dnem odkojila.

Vašíček:

Več ty věříš?

Letos nevím právě,

včera ještě věřil jsem své hlavě.

Tento chundelatý, jenž se mračí,

víru hlavy dobře znáti ráčí.

Radím ti, bys proklepal ho klínem,

než se plně staneš jeho stínem.

Stokou různé tekutiny tekou!

Později se mohou státi řekou.

Proč se jimi dáváš unášet?

Našel jsem kdys v sobě krásný vřed,

musím koupat ho a měkce chovat,

chci ho tu v té stoce vypěstovat. –

Nezdvořilost! – Věřit! – Může býti! –

Ctěné panstvo, rač se posaditi!

Myslím, že se obětuješ zde.

Bůh jest moudrý, na moudrost však skoupý,

i největší duch je časem hloupý!

Hledá bez podstaty, neví kde!

Budiž! Hledám dravce v prázdné sluji.

Nejvíc mrzí mě, že paroduji!

Slyšte, libo-li: já štěstí žití

v mladším věku nechal jsem si vzíti.

Mstu jsem hledal hroznou pro zloděje,

– v teple kdes, vím, dosud se mi směje –

do hor šel jsem, týdny lesem vlík’,

všemu klel, až u chatky jsem kles’,

kde žil moudrý stařec kouzelník.

Znal můj záměr, ke studni mě vnes’,

do ní vhodil. Hluboko jsem padal.

Půda. Šero. Kolkolem jsem bádal,

ze stromu, kde rostly lesklé dýky,

jednu utrh’ jsem, však byla tupá.

V dálce přede mnou se tměla kupa,

šel jsem k ní, hle, balvan převeliký!

Lesklý byl. Já pudem dýku třel,

pomstou práva divokou se chvěl,

pak se vracel. Náhle z balvanu

zazněl zpěv – jej věčně budu slyšet.

Z prsou cítím prchat příhanu,

cítím záměry své z hlavy čišet –

a zpěv balvanu zněl ve mně dál,

zapomnění zpíval balvan král.

Z mrákoty pak zbudil jsem se v háji,

marně hledal starce kouzelníka.

Ozvuk zpěvu dosud ve mně tiká

s marnivými, neznámými taji.

Vrátil jsem se. Vnější nuzný svět

rostl mi však v krásný, bujný vřed.

A že bolí, živím ho v té stoce,

do níž ústí světské výkaly.

Konec přijde ještě v tomto roce,

supi mně to včera říkali.

Kromě toho paroduji klid,

je prý dobře takto rovnou hnít,

řek’ tak balvan, balvan také pěl,

že je duše výstřelkem jen těl –

Nemožno – ty, Černý – pověz – hleď –

věcnou dej mi na vše odpověď!

Zkoumej sám a sám si odpověz!

Neukvap se – boha v tom se střez!

Líbám ji, Čekám, až přijde si konec!

Není mor to – zákmit jeden mám,

sečkej, až se k věci vyšplhám!

Škoda moru, škoda dlouhých slov!

Ještě poďváme se na hřbitov.

Dávej pozor! Půda vedle nebezpečná;

voda symbolu ji posvětila věčná.

Ejhle člověk! Silný nebo slabý –

přece žil, a hmota padla stranou –

víš, jak tenkrát sešli jsme se s pannou – –

Tato lebka k zulíbání vábí!

Líbí se ti? Mžiku nálada!

Proč se líbí?

To je záhada,

již jsi vyluštit měl tehdy s Tonou.

Tedy i to zakryl nám bůh clonou?

Zakryl, nezakryl! Je hledat potřebí!

Jeden ze summy všech dojmů ber,

– tak nás aspoň učil Lucifer –

hledej čistý kořen veleby!

Hledej! Najdeš? Všechno se ti smísí.

Krása přece na smyslech vždy visí.

Ano, lidská krása! Jinak sama o sobě!

Různá-li či jednotná je ve své podobě?

Mohu já ji řešit? Kmitá divoce!

Byla v činu, ve vnějšku i shodě jich

u onoho muže ve stoce.

Proč ten smích?

Jsi ještě tuze věřící

a světský prach máš na líci:

řekne-li kdo ano, tedy kývni!

Zapomněl jsi jedno, víš:

všechno ve světě je relativní,

záleží jen na tom,

kam se postavíš.

Dobrá! Na straně jsem čisté krásy!

Pekla syn se tímto v tobě hlásí.

Což původ pravé krásy není v bohu?

Jsi silný dosti? Tož to říci mohu:

Krása není božství odleskem.

Vesmír, přírodu kde koli vem,

průměr, prostřednost ti v oči bijí,

všude úměrnost zříš, symmetrii,

ve všem boha klidný slyšíš hlas,

ba i ve vývoji unitas.

V tom právě zřídlo krásy spočívá,

kam lidstvo ukájet se chodívá.

Bůh nikdy nemiluje extremů,

ba zabíjí je ke všemu.

Peklo chce extrem, samo je jím,

zamítá jednotu s úsilím vším.

Krása i v dobru je. Bůh, jak se jeví, dobrým není,

býti jím nemůže, sobeckým jsa.

Nevšímavý prostřed všeho vření!

Pamatuješ onen výrok psa?

Zákony jeho jsou účelné, přesné,

nedobré však a nespravedlivé,

prostředky jeho hrůzné a křivé,

kdo se kdy odštěpí, udolán klesne.

Proto je nutno jich odmítat šmahem.

Lebka zde –! To on je tedy vrahem.

Nutno je vystoupit z tvorů proudu,

mravního citu vyrvati hroudu,

poněvadž hroudou je. A nežli unitas jeho,

raději chaos, chaos všeho!

Peklo však zmatku nechce.

Jak teda?

Vlastních si cest a cílů hledá:

člověk, jak boží ho počala zem,

přechodním, středním je útvarem

božské emanace.

Libuje si a hoví si sladce.

Peklo, jež přírodu boří,

odtržené neodvisle tvoří,

z lidí k svým účelům jedince volí.

Vyvolené aneb kohokoli?

Z tisíců jednoho, extrémy jako tebe,

člověka, na nějž zapomnělo nebe.

Šťasten, kdo boží se země zhostí,

kdo v síle sebe dojde spásy.

Chápeš, že představa pekelné krásy

nemůže býti v úměrnosti?

Poslyš, hochu, nezdá se ti,

že nenávist k přírodě

může býti také ve zvířeti?

Může! V nevědomém pudu kruhu

může povstat na příklad

smysl nezachovat svého druhu.

Ach – druh kde jsem já ho zachoval?

To jsem zvíře, mourka kdysi znal,

dobré zvíře, v temném jakéms chtění

nenávidělo vše přirození.

Divno! Pozoroval jsem kdys čápy. –

Ostatně má peklo dlouhé drápy.

Tuší-li kde oheň, množí ho.

Co je vlastně ve mně božího?

Vše abstraktní, citové, snivé,

slabosti chvění zimomřivé! –

Vše jasné, silné, zřetelné

je pekelné!

Cit je rozumu tmou.

Prostředky pekla však časem

i citové jsou.

Zoufám si; cítím, že jsem boží!

Kdo ví, co v tě bůh

ještě vloží?!

Vrať se tedy v jeho kruh,

na vše co jsem řekl, plivni!

Cítím, že jsem posud positivní.

Positivní, ovšem zní to krásně,

hleď však bystře, vše se zpřevrací:

vždyť je peklo positivní vlastně

a jen v jistém smyslu negací,

neboť nechce klamat, bůh však klame,

v klidu jsa je negativním on.

Jedno, před vodu když slona dáme,

negací-li obraz nebo slon!

Jak se to komu hodí.

Zlo vlastně dobro plodí!

Jaký asi účel všehomíra?

Účel asi, kterým živý zmírá,

hříčka boží, boží nálady.

Zkoumáš-li ho, ztřese-li se víra,

najdeš stopy jedné zásady,

avšak celkem složitý je, nestejný

a konečně peklu lhostejný.

A což vývoj?

Ten je pouze v malém,

ostatní vše běží

v kruhu více méně dokonalém.

Pak je nutno zabít se, ne žít!

Pravda! – Bohu na tom nezáleží,

řekneš-li mu nebýt, být;

jiné je však bít!

Bít! plány mu, zákony hatit,

jen rušit ho! Co můžeš při tom ztratit?

Děsné! Ah lidé –! Ah krása má –!

Chacha! lidé a krása! Chachachá! –

Než naše rozmluva už toulá se,

dřív mluvili jsme tuším o kráse.

Krása lidí! Dej jim paštiku,

škvarky, pečeni radš, tučné ryby!

Věří, konají vše ze zvyku!

ze zvyku se jim vše líbí!

Ovšem, u většiny pouhá špína!

Jsou však také lidé z hor!

I ti mají zakalený zor.

Vezmeš-li jiný vzor,

je i jeho kopie jiná.

A ideál nejvyšší lidskosti,

k němuž umělci se jejich hlásí?

Absurdum je a ne vrchol krásy,

neboť forma božnosti,

nejdokonalejší lidskost vlastně

bůh je sám!

Jaký bůh ten jejich, tušíš jasně!

Peklo boří nejvyšší tak chrám!

Tím i krása dobra padá!

Zajisté! Tak padá palác lživý,

v troskách tančí pekla krása mladá.

Náboženství světa názor pomíjivý,

zdání pravdy, léčivý jed hada!

Člověk vytvoří ho, zvykne mu

jako děcko tak snu pěknému;

když se zbudí za několik věků,

– mnoho k tomu třeba pekla skřeků –

mythos padá a s ním víry není.

Tak poleze lidské pokolení

v různých zastávkách vždy výš,

pod měňavým krovem najde skrýš.

Dle toho se také přelomí

jeho morálka a svědomí.

Poleze – však zvolna, hrozně zvolna.

Vlastně jedinci jen polezou,

zazáří vždy náhle výheň smolná

a to opět pekla smělou hrou.

Divá bolest! V duši mé se smráká.

Pravdy se však člověk nedomaká

nikdy, slyšíš, nikdy, jako peklo samé!

Ano, kácíš se, můj skrytý, tajný chráme!

Pravda ztrnulá a nehybná

v bohu pouze původ, konec má,

v strašném se, ne v lidském bohu pne!

Vidíš, peklo též je i nábožné!

Lidem těžko pravdu dávat,

bajky pro ně líp je mít!

Jedincům však nutný pravdy kmit,

silni-li dost, by jím mohli mávat.

V oněch bajkách lidských lidská krása,

živtež illusí se v úkrytu!

Ve věčné však pravdy zákmitu

věčná Krása jásá!

Ďáble krutý, smělé řeči snuješ,

věz však, že si hrozně odporuješ!

Čím?

Slyš! Kterak v bohu krása jest,

když sama není božství odleskem?

Mýlíš se a pojmy dal ses svést,

snad málo jasně dříve mluvil jsem.

Rozuměj: Bůh sám a o sobě

ve své vlastní, pravé podobě

dobrým jest a pravda, krása v něm,

v tom nehybném, v tom ztrnulém!

Ne však v jeho odlesku a výtvorech,

v prostředcích, v tom, jak se světu jeví,

z pouhého jejž rozmaru si stvořil.

Znamená to poblouzení všech –

o bohu, jenž prostě o nich neví.

Znamená to, by se ten svět zbořil!

Zas se mýlíš!

Ne, jsem důsledným!

Třeba rozfouknouti ještě dým,

zabít draka pokrytce,

staletí prach otřít suše

a hle obraz: Nesmrtelnost duše

visí na nitce!

Jak se líbí! Mlčet lip tu mnohem –

Promluv o tom se svým pánembohem!

Mrtvý hle! Nuž popatříme naň.

Jménem Satana ti pravím: vstaň!

Země dlouhých dopřála ti snův,

jaký prach je v tobě? Kdo jsi? Mluv!

Nemoc mě rdousila dlouho.

Mé mladé tělo ji konečně svrhlo,

metličkou před dům vymrskalo,

kolem domu ji honilo ječící,

až zchlíplým ohonem zmizela v poli.

Dnes jsem svou panenku opět potkal.

Kdo je to? čí ten pohled divný?

Zoufalý hřích je to vyčítavý,

ty oči cizí, na její tváři,

na těle dříve panensky nevinném

stopy jsou cizího mužství,

bytost má z její se ztratila dávno,

nad jejím krajem jiné slunce,

v zahradě její jiné símě.

Půjdu domů, zapískám táhle,

vábit budu svou vleklou Nemoc,

přiběhne radostně z pustých polí,

ocasem zavrtí obskakujíc,

vžene se do domu, tělo mi olíže,

na lůžko vnutí páchnoucí dosud,

lehne mi na prsa, do úst mi smrdutě

bude dýchat.

Přiběhla, na prsou ulehla,

hoře své povídal jsem jí.

K útěše dala mi horečné obrázky,

hrál jsem si s loutkami chvilku.

Vsed’ jsem jí na bedra, chytil se srsti,

za vsí jsme přehoupli hřbitovní zeď.

Jak jsi lehounká, země má,

písničky tvořivé umíš,

přepyšné květy ze mne rodíš

a rodíš červy s ostrými zuby

živící prachem se mým.

Duši mou s obrázky pěknými

vyssála’s ze mne, zemičko lakotná,

dáváš ji květům a dáváš ji červům.

Chtěl bys žíti zas?

Tak ne – –

V prach se obrať!

Zadrž, chci se ptát –

o té duši chtěl bych vědět rád!

Co to pravil? A pak – slyšels – panna –

Hloupé žvatlání to pro satana!

Ne! Já nevěřím! Co spíš byl sen?

tenkrát, když jsem bloudil samoten –

snem je tělo, duše, peklo, nebe –?!

Hlava!

Jsem to –? Ne, ty nejsi! Já jsem jen!

Ďáble, mluv, mluv! Sice zdrtím tebe!

Vrátíš se, až poznáš všechnu špínu!

Věz, že nikdy v tobě nezahynu!

Není pekla! Ďáble! Bože! Co je se mnou!

Hlava klátí se mi zvonkem nocí temnou,

nevím, kam své zvuky dříve klást –

Je to světlo jasné?

Člověk ve mně hasne,

sám svou pustinou se budu krást. –

Jsem jen já a kolem vše nic není!

Já jsem věc a bůh – a ty jsi snění!

Poklesat, v sebe se propadnout!

Na břehu sebe stojím,

vidím se v hlubinách plout.

Tedy tak – zkrátí se žilky tep.

Škoda těch dlouhých modliteb!

Po vodách rzivých, líných

poskočí lehká, prázdná leb.

Písmenka, hrášky o stěny chrastí –

myšlénky, celek vrátil se zpět,

nad mraky k hvězdám let’

do staré vlasti?

Chichi! Červi! A duše! Ta kost!

Hrášky už vyletly,

už je dost!

Božíčku, vidíš shora

plod svůj vykvetlý,

svého syna a tvora?

Nevím, nevím,

slabý zrak,

něco slevím,

něco hned a něco pak –

nevím, nevím.

Mládí, stáří,

tělo, duše

doklepe suše,

hrob je svaří.

V bezmezné pýše

obr rost’.

Chvěje se. Tiše! Tiše!

Krčit! Vzhůru? Nene!

Tiše, dost, dost!

Do sudu zpět, hlemýždí Diogene!

Jaký to křik!

Život drak

to na mě hýk’,

mně spaluje zrak –

věčnost, okamžik!

Byl jednou čas,

bil jsem se šakal,

litoval, plakal

jsem zas.

Pak hlavně jsem kraloval,

pak jsem byl šaškem svým,

všemu se smál.

Všemu konec. Teď němý

k cíli pohlížím

zakopán po hlavu v zemi.

Nasládlých písní jas

vířil mnou kdysi,

pohárů rozkoše cinkot, rozpustilý kvas,

ženiných ňader lesk vilný, Iysý –

vzal je ďas!

Dnes slzy zpívám vyřinulé z očí země

živé a bloudící etherem,

těch slzí jedna jsem,

krví je rozlita ve mně.

V těch slzách ostatky Prometheova smíchu,

vybitých mračen hrom,

zmáčknutou lidskou pěju pýchu.

Blesk boží po mně slídí,

aby sťal vztyčený strom.

Spáleným keřem si hvízdám

elegii konečných lidí.

Padati do hlíny zpět,

zaniknout v ní a nerozumět?

Na chvíli krásy si utrhnout květ,

na poznání zapomnět?

Apathicky zakvílet?

Vzdorem tělo zabíjet?

Boha poznat a sešílet?

Modlím se k sobě, na úzká ramena

hory se nadějí valí,

ba tíží je hmota ta kamenná,

božího města pusté skály,

a marná slova plamenná.

Ruce se třesou, rty neslouží,

nad rozbouřeným jezerem,

kde rozum víří, tich a něm

pták šílenství zakrouží.

Bloudím, pátrám, zvídám kol,

teď na kostelní věž pták sed’,

teď na topol.

Krá! krá! toč se, hlavo, toč!

prach jsem bled.

Modlit se? Myslit? Proč?

Odcházím, nepřijdu již,

brána se zavřela, cesta čeká,

do ruky berlu, do hlavy tíž

a v oko slzu nadčlověka,

belhavým krokem do tmy blíž.

Msta opět nad lebkou mojí prázdnou,

čekající blesku pravdu celou,

nad lebkou bídnou, zkamenělou,

žene mě zarostlou cestou sráznou.

Já chci tak –! Kdosi mě zastavil,

štval k bráně lidí zpět

a stopu pracnou smyl.

V bráně mi znova dají pouta,

znova žebrat, znova se chvět

na schodech žití, v stínu kouta!

Bůh mě to zastavil?A proč mi nedá

s balvanem klidu svou passivnost sdílet!

Hlava má marně svou pustinu hledá,

ó proč nemohu, nemohu šílet?

Rozmetat intellekt,

štěstím pak ztiší se hlava bledá!

Byl jsem už kamenem jen,

ještě mě vzali,

vrhli mnou po bohu – proč?

A bůh! Stále ten bůh!

Chci být svým vládcem, nemyslit na tě,

Příšero, pryč!

Zlem jsi živému člověku,

největším, nejhorším,

za nímž se všecko skrývá,

z něhož roste všecko.

Ztrnulé zlo, nejhorší zlo!

Pevná má vůle, jež zlomila satana,

drkotá bezmocně od činu k činu,

hledajíc marně konečný bod.

Už nekřičím,

už nebiju,

už nelituji,

už nemyslím –

už jen sípu.

Já vás netvořil,

proč kol úpíte?

dal jsem všecku krev,

co chcete víc?

Blesků nemám,

oči jsem vyplakal,

pryč jděte, pryč!

Chci být sám,

neznám vás –

Hledá se člověk!

Zkrocen jsem řetězy tvými, já dravé moře,

jenž jsem své oběti šmahem lykal,

divoce v nebesa pěnami stříkal,

racky se chechtal, hromy hýkal,

jedině sobě se koře,

bouří král, jenž jsem byl nikde a všudy,

neznalý děsu,

vítězný, pevný v rachotu vášní a třesu,

vládnoucí královstvím nicu a nudy,

kníže bolestí, plnosti života sytý,

za myšlénkou honící tygr se lítý:

bojím se!

Zdrcený, zmámený pohledy tvými

jsem kolos zvíře směšné, zmrtvělé,

třesoucí údy pitvornými,

rány své čerstvé, zjitřelé,

na odiv dávám ti, bože blízký,

bože prachu, bože můj, bože nízký!

Jsem cikán tvůj už, rab podlízavý,

putuji zpátky do tvé říše,

v pustinu, písek kde zdouvá se plavý,

ze země, bouří se ve své pýše.

Jdu k tobě, bože končin zprahlých

s pohoří rozumu studených dolů

v požáry mozků, zoufalých bolů,

šílených výkřiků táhlých,

jdu mezi zatracenců roje

v hořící písek, království tvoje.

Svou hlavu jsem nechal za sebou kdesi,

ať na tyči vztyčená poutníky děsí,

s prázdnou jdu lebkou k tobě.

Mé ruce činu mi uťali obě,

nitro mi vycpali mechem a trávou.

Tvůrce můj, plň!:

lebku mou ohnivou, kamennou lávou,

nevědomou, hořící,

oblaka bouře tvořící,

nitro mé palm a jilmů šťávou,

za ruce větve dej, nohama vrostu

uprostřed pouště v písek plytký.

Utvoříš ve mně svou zem,

plánů svých pevné nitky!

Cikán tvůj čeká: tu jsem!

Po cestách dalekých, bloudění bez cíle

čekám tvůj pro mne jediný čin,

nalezl otce jsem ztracený syn,

sílu svou ve tvé prasíle,

prvou a poslední domovinu.

Dáš-li jiskru, tvůj jsem,

dáš-li chaos, tvůj jsem,

nedáš-li, nejsi!

Šla boží matičká,

ubohá, chudičká,

chovala synečka.

Po lese, po poli

mnoho sněhu stojí,

do srdíčka zebe,

do hlavičky bolí.

Můj malý robečku,

kam tě mám položit,

kde tě mám kolébat,

kde tě mám nakrmit?

Má zlatá matičko,

pod šípek, pod trní,

lidem k potěšení,

lidem k spasení.

Usedla pod hloží,

synka napojila,

v plenky zavinula

matička boží.

Kolem šípku trní

sníh taje studený,

Ježíšek se usmívá

lidem na spasení.

Na šípku, na trní

pěkná růže kvete,

aby byla radost

na tom božím světě.

Matička, syneček, život, víra –

prostě a dojemně – Tona, Tona –

málo, tak málo dáváš, bože –

čerte! eh ten je tam dole! Půjdeme?

Ahý! Nebyla to, nebyla –? Ahý!

Jsem hotov s životem. Přestalo slunce mi svítit

a k jiné planetě žebrat se nechce mi jít.

Malomoc hlíny mi přeťala napjaté perutě,

než pusta mlhavá z dálky zas kývá na mě,

tož půjdu sám k ní, v knížectví jedině své

bezduchý vandal a člověk a bůh a všecko.

S pustinou v hlavě, pekla kus nesa si pod ňadry

za sebou odvádím poslední Illusi ženy,

zemité tělo i nebeské vznícení krásy.

Provazem na šíj jí vázaným drsně trhám,

povedu k hřbitovu – pochovat Illusi poznání.

Hle dlouhá písčitá stráň, hřbitov na samotě,

zbořené zdi, na nich pitvorné sochy svatých

do oči šklebí se –

he! kde jsou vaše oči?

Strachem se potvůrky krčí – a branka tu vrzavá!

Tu máš, ty svatý vrátný a dobře si uschovej

za víru v život, za lllusi poslední obol.

Zarostlé trním hroby, tam vrba se kývá,

na ni ji uvážu, rukama vyhrabu jamku,

ať jamka roste, ať řine se pot, ať svatí se na zdi

posměšně chechtají, živě grimassují!

Jáma je po pás – pojď, má Illuse, slzíš?

a máš pohled laně jemný, vyčítavý,

od něhož oko své odvracím vzpomínkou vlhké –

do jámy sem tě zahrabu šílený, zhyň tu!

sípu a vzdychám a sypkavou půdu dupám.

Nevrať se ke mně, zdechni tu, na pustu musím!

Do úst jsem kousek ti cukru dal, bude ti sladko!

Víš, jak jsi něžná a nevinná v životě kvetla?

Víš, jak jsi suchopýrkou, květinkou v nedbalkách

okýnkem na mě kývala kraječkovým?

Víš, jak jsem zmámený za ženou tajemství hledal?

Víš, jak jsem v odlesku tvojím na krásu číhal?

Takovou kladu tě do hlíny. Na pustu musím! –

Na poušti – tam prý neví se o krvi nic,

kterou je nutno bezmocně prachem se plížit,

k prachu být upoután, věčně jím růst, jím se sytit

bez očí vidících do nebe, bez blesku pravdy.

Na poušti – tam prý neví se o krvi nic,

kterou je nutno bližnímu vyssávat dole.

Na poušti – tam prý neví se o bídě nic,

co činí člověka otrokem masařských psů.

Na poušti – tam prý neví se o bohu nic,

který mě ztlačuje, který mne nezná, nechce,

před nímž se chvěju a kterého hledám marně.

Na poušti – tam prý myšlének hlinitých není,

na světě jediných, jež je buď zašlápnout nutno,

holdovat skývě a dnu, pak se klidně dát zahrabat,

či v chodbách blázince jedné se myšlénce kořit.

V pustinu půjdu, v plášť svůj se zahalím řasnatý,

v pustině vysoké v samotě ulehnu tvrdě,

tvým budu, Sókrate, sladkým snít spánkem smrti

bezduchý vandal a člověk a bůh a všecko.

Než navždy odejdu, pěsti pozvedám ještě,

duši bídného člověka mukami ztýranou,

bídného v tvých, bože neznámý, hmotových očích,

bídného v tvých, luzo zlatová, bídáckých očích,

tvým tělům bezduchým, masitým, řídícím se

zákony přírody hluché, zákony pudu a sobectví,

zákony zachování klnu – eh usměješ se –

tož dobře! věštím ti – – e fí! v pustinu půjdu,

v mátožné kraje své klášterní, úzké duše –

spraved’nost! ano! Pravda! ano! zůstaňte,

chytejte hejly, otravte duše, panujte,

v pustinu mou, k mým výšinám nemůžete.

Pustině své povládnu samoten já,

v bídě své bídný, v barbarské pýše své pyšný,

sám sebe užírat budu, sám sebe vzývat,

neznaje nikoho, neznalý nikým a nikdy,

až zmlkne zúplna bestie lidská ve mně. –

Pario, bratře, na tebe také chci zapomenout,

na svislá ramena pro děti otročící,

– vždyť musíš jíst, ó vím to, ten bůh ti dal žaludek –

na lačnou duši tvou pod tíhou hmoty zmrtvělou,

na oko výrazné, na světě jich tak málo! –

Nechci být hyenou – málem bych pány tvé dávil –

nechci to příkoří bez citu zřít a být člověkem,

tupost a rabství –. V pustinu vysokou půjdu,

v řasnatý plášť se zahalím zapomenutí,

bez ďábla, dal mi jen nahlédnout v základy bytí,

bez boha, z ruky si do ruky kouličky hází,

sám sebe užírat budu, sám sebe vzývat,

až zmlkne zúplna bestie lidská ve mně.

Ale přece! přece! Ďábel chechtá se mi:

je to fádní státi věky němý,

nedáti si nikdy odpověď!

Mezi mnou a bohem, nebem, zemí

vysoká je zeď,

již je hlavou nutno prorazit!

Nebýt – být –

Slyš, člověče, jdeš-li po bohu,

přísám, nalézt ti ho pomohu,

dřív než jaro třikrát v luh se vtělí!

Do té doby budeš člověk celý!

Kdesi životem ten hlas mi zněl,

dřív snad, než jsem bohu odumřel.

Druhý’s ďábel! Chceš mě znova lákat.

Hle já člověk! Počíná se smrákat,

čekám smrt, ať její drápy tnou

v bídné tělo, v duši nebohou!

Určil bůh –

Ne, nemluv, není ho!

Existuje-li co všedního,

je to on. A raději smrt, než –

Určil bůh, že nikdy nezemřeš!

Proklatě! Ach pravdu díš! Já chtěl

tělo tolikrát zbít! Jen on směl –

Já chtěl hlavu zmást! A jen tvůj bůh

nechtěl zaplésti ji v čarokruh.

Veď mě! Cestou dobrou, cestou zlou

k nebi, k peklu půjdu za tebou l

Vstaň, můj bratře v Kristu! Ni Bůh nechce

nadlidského citu pokání.

K pracím svým se nyní vraťme lehce,

slunce k horám již se naklání.

Ne, mně nelze, sečkej ještě, drahý,

jedině zde poklid duše mám,

vstanu-li, jsem hříšník, marné snahy,

chabnu, zoufám, znova kolísám.

Bůh tě potěš, dej ti duše míru,

s jakým umírají boží svatí.

Světcům všem je nutno kolísati,

aby upevnili božskou víru!

Božská víra! Tone, hleď, jak tone!

Odpusť Srdce boží blahosklonné!

Hle Bůh z ničeho tě stvořil v milosti,

po smrti dá věčnou blaženost,

zítra snad již opláčeš svou zlost,

nový kříž mu vstavíš v lítosti!

Nezemru! To cítím uvnitř tvrdě.

Řekl’s to!

Slov význam nestejný!

Zemře tělo tvé!

E zemru hrdě,

vznik i zánik je mi lhostejný.

Víra tvá je mam, nic určitého,

vím, není-li ve mně původ všeho?

Ďábel mluví z tebe!

Cítím dobře to,

pekla símě ve mně naseto.

Budiž! Ďábla setřásl jsem kdys,

však on zůstal. K tomu přišel ty’s!

Ten kříž se koupe v krvi rudé,

viz své učení!

Je přírody hlas stejný všude:

smrt je zničení!

Zvíře inferiorní je tvor,

poznání mu nejde za obzor.

Nezná smrti, bojí se jí jen,

ač bych znát chtěl jeho o ní sen.

Vrozena mu slepá vůle žíti,

člověk však, jenž tuší poznání,

žíti nechce, nemůže ni chtíti!

V pravdě není nikdy skonání,

pojem smyslů to jen vezdejší,

odvrz je a nicota ti zmizí!

Princip poznání je pozdější,

není z přírody, je z pekla, cizí!

Odvrhnu-li smysly, zasvítí

pouze ztracený ráj nebytí!

Nic je před žitím, nic po žití,

život uprostřed je visí!

Nelze zaniknouti! Duši máš!

Duše má, jak ty ji pojímáš,

patře na přírodu božím zrakem,

fantastickým, mlhavým je ptákem,

jemuž děti konce se jen smějí.

Zhynu, zbude hmota, síla její.

Bůh jest moudrý, nevyzpytatelný!

Všemu cíl dal, všemu pevné kvoty,

jako nijak nelze zničit hmoty,

není duch též nikdy zničitelný!

Zvlášť když hmotný je! Tvůj moudrý bůh

hledí zachovati pouze druh.

Já jsem si však mnohem bližší, věz,

než-li péče o mou species,

svou chci záchovu a jí se řídím,

proto tento zákon nenávidím.

Nelze měnit! – Mluvím všeobecně,

za sebe ne!

Názor drastický!

Ty však odpovídáš mysticky!

S peklem mluvíš, tož mluv trochu věcně!

– – – a proto umíraje

s vámi všemi loučím se dnes, drazí!

Pán buď vaší baštou, vaší hrází,

v ochraně drž země mojí kraje!

Dle práv země zvolte sobě krále!

Z boží milosti my hleděli jsme stále

před zlým nepřítelem vlast svou hájit

a že řádně, nemůžem si tajit:

zbitých nepřátel co stromů v lese!

Nemůžem než, prosit světů Pána,

byste dbali slov svatého Jána:

miláčkové moji, milujte se!

Hle zde také smrt! Jak mírná, tichá!

Není hnuto srdce lítostí?

Vášně vymřely a zbytek vzdychá,

(ostatně by žít chtěl ještě asi)

strašidlo, kostra své bývalé bytosti.

Znal jsem dívku, plavé měla vlasy,

rozmilá, spanilá pohledem vábila,

na potkání všechny objímala,

málem ve své náručí mě vzala,

Smrt to byla prý, vždy svěží vdova,

kdo s ní zemřel, z ní se zrodil znova –

a pak bestie, rač uznati,

nic de facto smrtí netratí.

Ah tví snové lživí, matní, špatní,

ďábelským snům zcela adaequatní!

Nejsem s to dát tělu živý doklad,

věz však, že když jeho slupku shodíš,

zbude obraz boží, duše poklad.

Jednou jsi tu, víc se nenarodíš,

proto hleď, bys Bohu plně kvet’.

Takto Samson jsi, jenž snem se opíjí,

silou svou že usmrcuje svět,

zatím jen sám sebe zabíjí.

Nevíte, kde najdu panovníka?

Slyšeli jsme, že již umřít musí.

Vedu výtečného následníka,

myslím, vůz že zlata odvezu si.

Odkud jsi?

Mé jméno Panísko,

znají v dáli je i na blízko,

lidských, božských věci dobrý znatel,

království všech dvorní dodavatel.

Tento exemplář zvlášť poved’ se mi! –

Potulný jsem, bydlím po vší zemi.

Moudře mluvíš! Vejdi do hradu,

zmírá král, je rada celá v kolu,

hotov jsa k nám sejdi v zahradu,

dobrý obchod uděláme spolu.

Viděls’ v oku jeho mimosu?

Znám ho tuším, je-li on to sám,

samovolně věřit počínám

v duše, těla metempsychosu.

Věříš tedy, že je v zemi ráj,

posmrtné když nebe zamítáš?

Ah ne! Slyšel’s, nečistou jak stáj

vymésti dal chytrý Augiáš?

Nejsem lehkověrný. Ve mně skryty

pěkné za sebou jsou přihrádky,

dobude-li jedné škůdce lítý,

u druhé se schovám za vrátky.

Lidstvo rádo jasně nevidí,

jen když nemusí a jen když žije.

Metempsychosa též illusí je,

ostatně dost vhodná pro lidi,

aspoň ze všech myslím nejlepší je.

Zevně pravdivá je, vnitřně směšná.

Hlavní: není lidem bezútěšná,

obzor její hodně daleký;

jí se chytiv každý světa troup

po bok samého si boha stoup’,

žije od věků až na věky.

„Od věků“ má navíc proti tobě,

ty však přec jen korunu máš vyšší,

celistvé v tvém nebi vstane robě,

kdežto tam se octnout může v myši.

A tvá víra? Rač mě osvítiti!

Jsem-li cos, tož neměl jsem tím býti!

A jest-li to něco, aťsi pojde!

Věřím, že to ,něco‘ k nebi dojde!

Věř si! Však mi ještě neuteklo!

Nevěřím v nebe ani v peklo,

v peklo své jen, hoří ve mně stále,

divým vichrem zoufání a muk

rozdmycháno, chaos, vír a shluk,

k horizontu svému jdu, nic dále,

odtud zvídám, odtud shlídám,

zbraně své i rány střídám,

odtud biji, svět svůj řídím,

miluji a nenávidím.

Ztrnulost! a nic jí neraní.

Až Bůh usoudí, z ní opět vstaneš,

novou, věčnou jeho září vzplaneš –

co to zde?

To kůže beranní!

O hrůzný pohled, zrak mě přechází –

Můj přítel, jenž se chtěl bít zpříma, čelem,

(v tom bůh mu často zabrání)

mně daroval ji pro čas nesnází,

řek’, že kdo na ni hledne z despektu,

mým nejhorším prý bude nepřítelem.

On nosil ji však pouze k efektu!

Poklady nejdražší, moc je v ní nejslazší,

a pak – slyšel’s něco o mé ženě?

Co se na mě díváš vyjeveně?!

Dej ji sem!

Ne, já jsem symbolista:

vezmi kříž svůj, následuj si Krista! –

Já, jak v písmě peklem předepsaném,

vezmu kůži, půjdu za beranem.

Jsem k službám, páni!

Právě zemřel král tam nahoře,

nyní celém na dvoře

z nového je prince radování!

Dobrý obchod z toho bachoře!

Mně se líbil, je to pěkný kus,

prima quantita a na qualitě

nezáleží. Jak slove to dítě?

Imperator Bachorz Decimus.

Bůh ho zachovej! Nechť silou svou

jediné je církve podporou!

Bude jí, račte se spoléhati,

dobře jsem uměl ho vychovati.

Čichni! Promni!

Jsem váš otrok, pane,

poroučejte, Radzih Siva Dane!

K Hoře Burců! Rychle! Heslo: spáti!

Hoří, hoří oheň boží,

temno ničí, světlo množí,

dobu zabíjí.

Doba padá, věčnost mladá,

nestálý bod pomíjí.

Náš bod vzniku a zániku

jeden tón v jediném výkřiku,

jenž světy tvoří.

Hoří boží oheň, hoří.

Jediná snaha, pravlast drahá,

v šílenství země není blaha,

v šílenství poznání se ztrácí.

Vichřice naše zaburácí.

Vichřice rozmete zoufání,

vichřice rozmete poznání,

rozmete poznání pozemskou krev,

zahyne forma, zrodí se zjev,

nebytí zjev!

Zavíří, dokola víří zpěv!

Zabijem vědomí, vyrveme svědomí,

svědomí přírody trojnásob kleté.

Spal se, vůle, která chceš žít,

zákone boží, který chceš být,

spal se, neb nejsi, světe!

Princip tvůj podobný kameni

v našem se spálí plameni,

živá tvá hmota dohořívá.

Po stopách za hmotou stihavě jdeme,

prázdnoty její na nás se smějí,

smějí se ústa tvůrce křivá,

oheň mu jeho zapalujeme,

smích jeho zpět mu odhazujeme,

buřte, Burci, svému tvůrci,

ať tvoří, ať moří,

ať oheň boží shoří!

Vraťme mu plození,

rozdílů rození,

onomu, jenž věčně šidí.

Šťasten, který nenávidí.

Spalte mu rozkoš, kterou nás mámí,

spalte mu bojácné světské chrámy,

vypalte pud mu slepý,

kterého dal jen střepy.

Ah on vás podmínil náhodné rozkoši,

ah on vás opásal, tělesní zbrojnoši,

abyste žili a smrti se báli,

zákonů jeho střáhli, ó králi!

Náhodně vehnaní v život rozmilý,

illusorní vášní opilí,

na špalek kladete hlavy své smrti,

odplaty srdce chtiví chrti,

zapějte píseň nicoty blaženou

kol ohně jeho v konec všeho,

kde jeho floskule zahynou.

Ah vy chcete, vůli máte,

chcete, ale nepoznáte,

fokus hlavy zaniká.

Poznejte, jak jste si cizí

a pak vůle poznat zmizí,

hodina vzpoury zatiká.

Buřte se, Burci, nad vlastním bytím,

rozum svůj zdrťte hromobitím,

rozum svůj, jemuž jste hádankou.

Chtějte a slavné vítězství slavte,

nad vlastní hlubinou směle se plavte,

lhostejni nad vlastní bytostí svou.

Bůžek sám vás rozsvítil,

bůžek sám vás zanítil,

svěťte mu, svěťte do hrobu,

subjektu zničte porobu!

Neviste na těle,

jen plujte vesele

nad substancí bytí,

zapalte se! kdo se třese,

nikdy nerozsvítí!

Píme, píme ďáblův sekt,

nový zjev se intellekt,

citové, temné, pudové, boží,

jímž bůh svou krásu a věčnost množí,

ať zhyne, ať se zboří, ať shoří!

Ostré si bruste nože!

Plán tvůj se zvrť!

Apage, bože!

Zhyň! Smrt!

Šílení! Prázdné šílení!

Bez jásotu, veleby! Zoufalé kvílení!

Znaven jsem. Však síla v tom je zpěvu.

Pravda, bez útěchy, bez úsměvu.

Nuž ať pěl jsem fakta nebo zjev,

pěl jsem přec a byl to přece zpěv!

Líp však nepět vůbec nežli tak,

nejsi hovadem, máš božský znak.

Ztupěl jsem. Má duše nenávidí

dosud, ale trpce, po tichu!

Veď mě do života mezi lidi,

do života svého, do smíchu!