X. Večeře.

I seděli tak všichni pohromadě;

byl velký svátek a tu spolu jedli;

kýs táhnul smutek po dvanácti řadě

a mlčeli a hlav svých nepozvedli.

Jan pouze blíž se tulil k Mistru svému

a jak on lámal chleb a vzhůru zvedal,

zřel s divným očí zanícením k němu,

jak v ticho všech by odpověď si hledal.

A seděli tak dlouho, dlouho spolu,

a mlčeli – však ticho více poví,

než vysloviti podaří se bolu

jen plachými a smrtelnými slovy.

A vstali pak, a jako v rozloučení

když tváří svou se dotknul jejich líce,

Jidášův měšec v mincí zachřestění

než ticho jejich řekl mnohem více –