X. Vojínova modlitba.

Jen puška se mnou v noci tmavé,

s ní na stráži jsem sám a sám.

Proč teskné sny se rojí v hlavě?

Proč na domov si vzpomínám?

Jsou vánoce zas! Šťastné svátky!

Tak šťastné svátky duší všech!

I duše má dnes letí zpátky

do vlasti mé – rodných Čech.

Svou ženu zřím tam ustaranou,

své matky, otce, děcka líc,

jak z jejich očí slzy kanou,

a jak mi letí v duchu vstříc...

A teď co slyším? Jaké tóny

to znějí pro mou potěchu?

Tak zdá se mi, že slyším zvony...

...To zvoní náš zvon v Ořechu!

I kostelík náš zrak můj vidí – – –

– jak milé jsou to pohledy! –

je plný dětí, plný lidí,

a zpívají v něm koledy...

V sníh ihned klekám, zrak mi září,

ach, jako děckem byl bych zas!

Zřím jesličky tam na oltáři,

a modlitbou se chví můj hlas:

„Ó sladké dítě! V bitev ruchu

a hřmění pušek, vřavě děl

Ty nakloň ke mně svého sluchu,

a slyš, oč bych Tě prosit chtěl.

Hle! Chvějícíma šeptám rtoma:

Chraň moji drahou, českou zem!

Chraň všecky tam, tam u nás doma

před hladem, bídou, každým zlem!

Chraň rodnou moji chudou chatku,

mou ženu dobrou, děcka květ,

chraň otce mého, starou matku,

než v jejich náruč přijdu zpět. –

– A kdybych neměl k nim se vrátit,

a život můj snad v boji shas,

tu muka moje rač mi zkrátit,

a duši mou – o Kriste – spas!

Mým rodičům pak sám buď synem

a ženě mojí vyřiď vzkaz:

že shledáme se v světě jiném,

že shledáme se spolu zas.“ –